Byl jednou jeden muž a ten se chtěl dozvědět něco o mysli, ne v přírodě, ale ve svém osobním počítači. I zeptal se ho (zajisté svým nejlepším fortranem): „Počítáš, že budeš někdy myslet jako lidská bytost?“ Počítač se dal do práce a začal analyzovat své vlastní schopnosti. Výsledek nakonec vytiskl na papír, jak to takové stroje dělávaly. Muž si s nedočkavostí běžel pro odpověď a četl tato bezvadně vytištěná slova: TO MI PŘIPOMÍNÁ NĚJAKÝ PŘÍBĚH



Učili jsme se, že vývoj trestního práva se ubíral od neohraničené krevní msty, přes oko za oko, až po právo na spravedlivý proces. Tam se dostává i na trestní odpovědnost či neodpovědnost pachatele. Pokud není trestně odpovědný, nelze ho ani trestat. Trestní odpovědnost je věcí konsensu; například v dubnu 1935 byl ÚVV SSSR přijat dekret, který umožňoval trestně právní odpovědnost dětí od dvanácti let, včetně trestu smrti. Také náplň trestných činů nebyla historicky stabilní. Nicméně vražda mezi ně patřila od nepaměti.

Norský masový vrah byl shledán trestně neodpovědným. Psychiatři u něj diagnostikovali závažnou psychickou poruchu: schizofrenii. Tu lze stanovit klinickým vyšetřením postaveným na výpovědi vyšetřovaného jedince, včetně podrobného psychologického vyšetření, na hodnocení jeho chování a na zprávách o těchto okolnostech v minulosti. Materiální důkaz (něco jako spolehlivý biologický test) pro tuto poruchu neexistuje.

Zato mohou existovat důkazy, že chování, přičítané schizofrenii, je způsobeno jinou chorobnou příčinou, například nádorem mozku, jak bylo prokázáno u několika masových vrahů, střelců v univerzitních kampusech v USA. Pořádné vyšetření by tyto skutečnosti mělo zohlednit a přinést důkazy pro i proti. Při takovéto znalecké expertize by nemělo chybět nic, co by mohlo dodatečně vést k zpochybnění jednoznačných závěrů.

Nemám jiné informace, než informace z tisku. Zatímco většina skandinávských medií se pozastavuje nad výsledkem psychiatrického hodnocení (viz např. zde ), mne udivil cudný ostych znalců a jejich úcta k lidským právům vyšetřovaného. iDNES s odkazem na ČTK píše: „Psychiatři si kromě rozhovorů s Breivikem přáli také vyšetřit mozek obviněného metodou magnetické rezonance, která může odhalit eventuální poškození tohoto orgánu, kupříkladu nádor. Breivik to ale odmítl. (Zdroj: zde)

Znám ze své praxe řadu případů, kdy oběť dopadla hůř, než ten, kdo jí ublížil. Jak v soudní síni, tak v osobním životě. Ale nesetkal jsem se s tím, že by obviněný tímto způsobem režíroval běh svého procesu. Že by znalcům určoval, která vyšetření smějí provést, a která ne. Bůh nám všem pomáhej, jestli na to má skutečně právo. Možná, že ano; já to skutečně nevím.

Jediný „příběh“, který mi to připomíná, zmiňuje Macbeth nad chladnoucí mrtvolou své ženy: „Těkavý stín je život. Špatný herec, jenž chvíli svou div prkna neprorazí... A pak: kde nic, tu nic. JE TO PŘÍBĚH VYPRAVOVANÝ BLBCEM. HRŮZOSTRAŠNÝ, VŠAK NESMYSLNÝ VESKRZ.“