Bohyně pláče
Historka o tom, jak mě na dýchánku u Nosticů Josef Dobrovský polil kávou, stejně jako zpráva, že jsem se pohádal s Jungmannem, když odmítl zařadit do Slovníku můj příspěvek „šprťouchlata“, zatímco Palackého „šoufky“ tam ponechal, se nezakládají na pravdě. Jediné, co souhlasí, je skutečnost, že spolu s modrým abbé jsme prosazovali pozdrav: „S Bogom Hospodinym zdráwi zůstáwegte!“
Také nejsem autorem následujícího satirického dialogu zesměšňující němčení českého měšťanstva otištěného ve Frumarově, Jursově a Alšově Slabikáři z roku 1898, ač s jeho myšlenkou v zásadě souhlasím:
- Čí je panna dcera?
- Rychtářova Dorotka.
- Umí panna německy?
- Jawohl.
- Trinken Sie, bitte!
- Co pán povídá?
- Aby panna pila.
- Ach tak! Teď jsem tomu rozuměla.
Nejsem zdaleka takový jazykový purista, jakým byl pan profesor Netoušek, šéf I. interní kliniky Fakulty všeobecného lékařství na Karlově náměstí, který vyhlásil, že je české matky syn a na jeho pracovišti, že se tedy bude mluvit česky. Nesměli jsme říkat „infarkt“, ale „záhať srdeční“ a sympatikus tam byl jen a jen soucitný nerv. Na druhé straně si myslím, že některá obohacení češtiny nemají daleko ke zvyklostem šlechtických ruských dcerušek, které se naučily čtyři věty francouzsky a domnívaly se, že jejich – občas zcela neadekvátní – použití je zařazuje do kategorie vzdělanců.
Outdórový outfit nemůže být použit jako drescode, pokud nebyl zakoupen v outletu. Tak vo co go?
Podrobným dotazováním jsem zjistil, že můj nový pacient, mladý muž, který se mi představil jako „píár“, se reálně živí roznášením reklamních letáků.
Dávno, pradávno mě poslal šéf do redakce tehdy jediného ženského časopisu kvůli stvoření jakéhosi popularizujícího článku. Šéfredaktorka byla nesentimentální osoba a jako věcnou informaci ke sdělné rovině a srozumitelnosti textu mi sdělila, že „jejich typická čtenářka je žena se základním vzděláním (někdy nedokončeným), která se většinou také nestihla vyučit“. Chápu, že takováto osobnost si významně zlepší imič, ale i sebevědomí když bude in a kůůl (nikoliv ten v plotě).
Zaráží mě ale, když si takto outdórově adhocne osoba veřejně činná, na sociálním žebříčku poměrně vysoko postavená. Myslím, že by v takové funkci měla zvládat více jazyků, než novinářům a jejich prostřednictvím též veřejnosti nabídnutou pidgin-English. Třeba moje vnučka s přítelkyněmi by ji mohly zasvětit do nuancí jejich tajné řeči (odbočka: vzpomínáte na dobu, kdy jsme vymýšleli tajnou řeč?). Mne naučila jedno velice silné slovo, a to „ble“. Znamená všechny tvary slovesa hnusit se, adjektivum hnusný a substantivum hnus, hnusák a další synonyma.
Ale abych se dobral pionty, jak říkával kamarád Jarda Hašek. Na dotaz, co soudí o udělení politického azylu ukrajinskému podnikateli a manželu panu Tymošenkovi bez konzultace s českou diplomacií, odpověděl český mluvčí českého Ministerstva vnitra jadrnou češtinou: No comment! Chybí mi tam jen: Vo co go?
V diplomatické bilingvě mu jako milovník češtiny, jazyka to Husa, Komenského, Boženy Němcové, Vladislava Vančury a Pavla Eisnera, autora traktátu Bohyně čeká, mohu sdělit jediné: Go to hell, ble!
Také nejsem autorem následujícího satirického dialogu zesměšňující němčení českého měšťanstva otištěného ve Frumarově, Jursově a Alšově Slabikáři z roku 1898, ač s jeho myšlenkou v zásadě souhlasím:
- Čí je panna dcera?
- Rychtářova Dorotka.
- Umí panna německy?
- Jawohl.
- Trinken Sie, bitte!
- Co pán povídá?
- Aby panna pila.
- Ach tak! Teď jsem tomu rozuměla.
Nejsem zdaleka takový jazykový purista, jakým byl pan profesor Netoušek, šéf I. interní kliniky Fakulty všeobecného lékařství na Karlově náměstí, který vyhlásil, že je české matky syn a na jeho pracovišti, že se tedy bude mluvit česky. Nesměli jsme říkat „infarkt“, ale „záhať srdeční“ a sympatikus tam byl jen a jen soucitný nerv. Na druhé straně si myslím, že některá obohacení češtiny nemají daleko ke zvyklostem šlechtických ruských dcerušek, které se naučily čtyři věty francouzsky a domnívaly se, že jejich – občas zcela neadekvátní – použití je zařazuje do kategorie vzdělanců.
Outdórový outfit nemůže být použit jako drescode, pokud nebyl zakoupen v outletu. Tak vo co go?
Podrobným dotazováním jsem zjistil, že můj nový pacient, mladý muž, který se mi představil jako „píár“, se reálně živí roznášením reklamních letáků.
Dávno, pradávno mě poslal šéf do redakce tehdy jediného ženského časopisu kvůli stvoření jakéhosi popularizujícího článku. Šéfredaktorka byla nesentimentální osoba a jako věcnou informaci ke sdělné rovině a srozumitelnosti textu mi sdělila, že „jejich typická čtenářka je žena se základním vzděláním (někdy nedokončeným), která se většinou také nestihla vyučit“. Chápu, že takováto osobnost si významně zlepší imič, ale i sebevědomí když bude in a kůůl (nikoliv ten v plotě).
Zaráží mě ale, když si takto outdórově adhocne osoba veřejně činná, na sociálním žebříčku poměrně vysoko postavená. Myslím, že by v takové funkci měla zvládat více jazyků, než novinářům a jejich prostřednictvím též veřejnosti nabídnutou pidgin-English. Třeba moje vnučka s přítelkyněmi by ji mohly zasvětit do nuancí jejich tajné řeči (odbočka: vzpomínáte na dobu, kdy jsme vymýšleli tajnou řeč?). Mne naučila jedno velice silné slovo, a to „ble“. Znamená všechny tvary slovesa hnusit se, adjektivum hnusný a substantivum hnus, hnusák a další synonyma.
Ale abych se dobral pionty, jak říkával kamarád Jarda Hašek. Na dotaz, co soudí o udělení politického azylu ukrajinskému podnikateli a manželu panu Tymošenkovi bez konzultace s českou diplomacií, odpověděl český mluvčí českého Ministerstva vnitra jadrnou češtinou: No comment! Chybí mi tam jen: Vo co go?
V diplomatické bilingvě mu jako milovník češtiny, jazyka to Husa, Komenského, Boženy Němcové, Vladislava Vančury a Pavla Eisnera, autora traktátu Bohyně čeká, mohu sdělit jediné: Go to hell, ble!