Třetinu života prospíme a dodnes pořádně nevíme, proč se to děje. Snad nejuznávanější je hypotéza, která říká, že spánek je zapotřebí k tomu, aby během něj tělo trochu vychladlo. Mozek totiž usilovně pracuje i v nejhlubších fázích spánku, kdy ležíme „v bezvědomí“, při snech má dokonce vyšší spotřebu kyslíku než za plné bdělosti.

Při studiu zaměřeném na význam spánku se používají nejrůznější metody a jednou z nich je sledování toho, co se děje, když spánek lidem nebo pokusným zvířatům znemožníme. S postupným rozvojem zobrazovacích metod lze dokonce „vymazat“ jen některé spánkové fáze a sledovat, co se v organismu odehraje, s REM spánkem to bylo možné již v šedesátých letech bez techniky.

Moderní výzkum spánku začíná v padesátých letech minulého století; předtím se všechny úvahy pohybovaly na úrovni dohadů, ať již o tom, co spánek skutečně je, nebo o podstatě snů. V roce 1953 dostal Eugene Aserinsky v rámci doktorandského studia úkol, aby sledoval behaviorálními metodami, co se děje u člověka ve spánku během celé noci. Protože neměl na výzkum žádné prostředky, použil jako první pokusnou osobu svého desetiletého synka Armonda. Zhruba po devadesáti minutách klidného spánku u něj zpozoroval rychlé pohyby očních bulbů za zavřenými víčky, jako by sledoval pingpongový zápas. První epizoda trvala osmnáct minut. Tak byl objeven REM (Rapid Eye Movement) neboli snový spánek.

Od té chvíle začaly růst spánkové laboratoře po světě jak houby po dešti, po zvláště vydatném v USA, protože program byl podpořen NASA v souvislosti s plánovanou cestou člověka na Měsíc. Žádný výzkum však neodpověděl na otázku PROČ spíme. Byl proto navržen reverzní model – spánková deprivace. Většinou šlo o tří- až pětidenní nespaní, ale již v roce 1965 si připsal sedmnáctiletý student Randy Gardner ve spánkové laboratoři přísně kontrolovaný rekord. Ten činil jedenáct dní, tedy přesně 264 hodin. Během pokusu občas halucinoval a čtyři dny trpěl utkvělou představou až charakteru bludu, že je slavný černošský fotbalista. Nakonec se ze všeho vzpamatoval a údajně žádné následky nikdy nepocítil.

V Praze zahájila výzkum spánkové deprivace v roce 1965 pracovní skupina docenta Eduarda Kuhna v Ústavu pro výkum výživy se záměrem sledovat, co se stane s cirkadiánními biorytmy v této stresové situaci. Psychiatrickou a psychologickou část koordinoval docent Miloš Vojtěchovský, pod jehož režií proběhl první experiment sledovaný tehdy dokonce Československou televizí, který podstoupila skupina, která se nazývala Tlupa (30. minuta). Těm se to ještě nespalo, když na ně hleděl celý národ! Dalších více než třicet skupin po třech vytrvalcích jsem sledoval už já, když jsem přebral štafetu po Miloši Vojtěchovském a nastoupil do ústavu jako psychiatrický konziliář.

Pokusníky, už pouze mladé muže, jsme vybírali z dobrovolníků – vysokoškoláků po předchozí důkladné zdravotní prohlídce, jejíž součástí bylo též psychologické vyšetření zaměřené na stabilitu osobnosti a motivaci k pokusu. Nemilosrdně jsme vyřazovali ty, kteří chtěli zkusit, co vydrží, nebo „posloužit vědě“ a dávali přednost těm s jednoznačnou finanční motivací (jednak svědčící pro osobnost bez větších nápadností, za druhé využitelnou i ve chvílích, kdy by se mladý muž v rozporu se zadáním rozhodl, že už vědě dost posloužil).

Ti pak byli v pátek dopoledne standardně přijati na lůžkové oddělení a do pondělka měli klidový režim. V pondělí v šest ráno se na pokoji zbouraly postele, protože se ukázalo, že jejich předchůdce příliš lákaly k odpočinku. Kromě tohoto zásahu a absence TV byla dalším nepříjemným prvkem pravidelná vyšetření tělesných (TK, teplota, pulz, Harvardský steptest) a psychických funkcí a krevní odběry každé tři hodiny; tehdy ještě nebyly k dispozici dlouhodobě použitelné katetry a tak na konci pokusu byli ti nešťastníci v loketních jamkách propíchaní jak řešeto.

Po celou dobu pokusu s nimi byl minimálně jeden zdravotník, ze středy na čtvrtek a také další noc si mohli pozvat pro povzbuzení své přátele, takže atmosféra občas připomínala mejdan na koleji. V hodině mezi vlkem a psem, kdy padají únavou i odpočatí, jsme chodili, pokud to počasí dovolilo, po areálu nemocnice. Přesto se v tuto dobu mnoha nespavcům pokoušel již od třetí noci do jejich nepříliš bdělého stavu protlačit REM spánek a halucinovaný snový děj.

Když jsem to zažil poprvé, nebylo mi moc veselo. Chlapec zíral z okna do černočerné tmy a nadšeně hlásil: „To je nádhera! Jak ti lidi jdou v průvodech do práce!“ Tyto stavy většinou spravila sprcha. Jen jednoho zoufalce, který setrvával v tankové bitvě déle než hodinu, navíc v ní evidentně nevítězil, jsme nakonec nechali spát a z pokusu vyřadili. Jiný nám v záchvatu nepříčetnosti, na který zčásti vědomě „přitlačil“, rozbil stolek. Další se ocitl v Platonově jeskyni, o níž mluvil jako o „plaskyni“, přičemž se důsledně dával na druhou stranu, než kudy vedla cesta a na schodech opakovaně narážel do zdi. Stejně jako rekordman Gardner, ani naši nespavci neměli posléze žádné problémy, někteří se dokonce do pokusu hlásili opakovaně.

Dalo by se říci, že když se člověk pět nocí nevyspí, bude ospalý. Ale někteří z našich borců, když my všichni kolem už jsme padali únavou a snažili se je v sobotu ráno dostat do postelí, se neobyčejně rozjařili a ohlásili, že překonají dosavadní rekord. Většinou nedalo moc práce je přesvědčit, že je to pitomost. Pouze ten, který tvrdil, že je odvěsna pod přeponou vzdoroval plných deset minut.

Změny, které můžeme jednoznačně připsat pětidenní spánkové deprivaci jsou ve stručnosti následovné:

• Již po první probdělé noci výrazně klesá pocit pohody (to je zřejmě v souvislosti s prvním rozbitým biologickým cyklem: biorytmem koncentrace železa v plazmě), pozornost a možnost soustředění. Při opakování testu se prodlužuje reakční doba. Toto vše je zvýrazněno v čase přirozeného poklesu celkové kondice (kolem 13:00 a mezi 02:00 a 04:00 hod.). Zpomaluje se myšlení a další kognitivní funkce, objevují se paralogické prvky myšlení. Všechny změny se prohlubují s prodlužující se dobou bez spánku.

• Naproti tomu se nemění tělesná výkonnost a přetrvává na standardní úrovni po celou dobu nespaní; naopak prudce klesá po vyspání a vrací se k normě až třetí den odpočinku.

• Významně se mění imunitní parametry; tři osoby, které onemocněly během experimentu banální respirační infekcí, reagovaly horečkami kolem 390 C a bylo proto nutné pokus ukončit.

• Již po 36 hodinách se u některých a po 48 hodinách u všech osob objevovaly záchvaty mikrospánků s tendencí přejít do delšího spánku. Jednoho z nespavců jsme dvacet minut marně hledali, až na nás vypadl ze skříňky na chodbě připomínaje Polonia, jiného jsme budili zamčeného na záchodě.

• U disponovaných jedinců klesá záchvatový práh a na EEG se objevují grafoelementy svědčící pro zvýšenou záchvatovou pohotovost.

• U všech – trénovaných i netrénovaných – výrazně klesá tolerance k alkoholu. Stačí malá dávka k vyvolání příznaků opilosti a spavosti. Jak ukazují další pokusy, tato skutečnost se zvýrazňuje s narůstajícím věkem.

• Sledované ukazatele stresu (vylučované katecholaminy a kortizol) měly svůj první vrchol ve druhé noci nespaní, pak mírně poklesly a následně stoupaly až do páté noci. Nicméně výsledky u osob konrolní skupiny, které procházely všemi procedurami během dne, ale v noci mohly spát, ukázaly mnohem vyšší hodnoty stresových markerů po sledování zvláště zbabraného hokejového utkání českého mužstva na Mistrovství světa.

• Spánkový deficit se nikdy „nedožene“; počítáme-li, že pokusné osoby přišly o 35 hodin svého spánku, náhrada činila pouhých deset hodin. Vyrovnání kognitivního deficitu trvalo téměř dva týdny.

• Zajímavý byl silný přenosový vztah, který se vyvinul k personálu, který trochu připomínal „stockolmský syndrom“. Přestože jsme v podstatě nespavce jenom trápili (počínaje neustálým pořváváním výzvy: „nespěte!!!“ a konče protivnými testy a bolestivými odběry krve), vraceli se k nám svěřovat se se svými radostmi i starostmi; já osobně jsem byl pozván svědčit na svatbě šesti z nich.