Mám v knihovně zvláštní oddíl nazvaný AŽ BUDU V PENZI s dodatkem: a bude pršet. Jsou tam samá klasická díla, která bych si skutečně rád přečetl, a zatím jsem nenašel čas, nebo spíš trpělivost. První jsem tam před lety umístil Proustovo Hledání ztraceného času, když jsem na sedmatřicáté stránce prvního dílu zjistil, že hrdina žužlá stále tutéž sušenku, kterou si vložil do úst na straně jedna. Představa, že ji snad konečně spolkne až na straně stodvacetčtyři, mě odradila.

Pamětliv toho, že stáří má být aktivní, spřádám ještě další plány: naučím se anglicky líp než Saudek, Josek a Hilský dohromady a přeložím Hamleta. Abych toho pak najednou neměl tolik, mám již předděláno. Tam, kde jeden z Claudiových lobistů, teď nevím zda Rosencrantz či Guildenstern (ono je to jedno, popravili je oba), klade otázku uvedenou v nadpisu tohoto textu a dostává známou odpověď, slova, slova, slova, můj Hamlet řekne: kecy, kecy, samý kecy!

Je to pojem aktuální. Vláda, ta spravedlivá a protikorupční nás jimi denně krmí, poslanci zapálení pro dobrou věc nám je cpou a nezávislá (???) media nás jimi zaplavují. V „dopisech čtenářů“ a na blozích je omílají vyvolení jedinci, jen pan prezident se nad nimi tváří omrzele, jak pouze on dokáže.

Jejich četba a poslouchání je nikoliv hledáním, leč přehlídkou ztraceného času. Času nového, jenž nové chce mít činy, ale skutek utek. Mám pravdivý příběh obsahující v sobě návrh řešení nejen této, ale prakticky každé krize. Ten příběh se skutečně udál a mám na něj dosud žijícího svědka. Prozatím utajovaného, aby za ním náhodou nevyjel černý automobil bez poznávacích značek.

V hlubokém lese na hranici vojenského prostoru žil v šedesátých letech minulého století polopoustevník. Označení není úplně přesné, protože on byl většinovým poustevníkem a jen čtyřprocentním nepoustevníkem, ale to by mohlo být zavádějící, takže raději zůstanu věrný předponě „polo“. Ta čtyři procenta nepoustevničení trávil tak, že se jednou týdně vydal do nejbližší vesnice, kde pořídil nákup, jehož součástí byla vždy také příslušná porce novin.

Pak v jednom z četných úsilí o světový mír rozšířil vojenský újezd své panství i na jeho poustevnu a polopoustevníkovi z nouze přidělili nad hlavu střechu nejbližšího blázince. Pardon, psychiatrické léčebny, kde tehdy – stejně jako dnes – bylo ubytováno krom nemocných také plno „sociálních případů“. Polopoustevník se stal jedním z nich. Bral to stoicky, alklimatizoval se a na týdenní nákupy už nemusel chodit. Pokračoval však v četbě novin, měl jich vysoký štos, na který si nedal sahnout; a to bylo na něm nejzajímavější. Každý den pečlivě četl noviny s odpovídajícím datem, ale s ročním zpožděním. Když ho přivezli, probíral se právě kubánskou krizí, která postavila svět na pokraj atomové války. Jeho to zajímalo, ale už zdaleka nevzrušovalo. Narozdíl od nás, kteří jsme během ní vyždímali z nadledvinek litry adrenalinu, on věděl, že to dobře dopadlo, jak v pohádce, kde se vzali, žili šťastně a jestli neumřeli... A jestli umřeli, tak by se to stejně dozvěděl až rok.

Jeho postup nelze vyhlásit za optimální, ale z hlediska duševní hygieny nesporně za hodný následování. Z hlediska historie by stálo za to vědět, zda za rok už bude krize za námi. Jisté pochybnosti o tom vyslovil již Karel Havlíček, když napsal: Ale svět je pořád stejný, / lidé ho nezmění; / plivni si stokrát do moře, / ono se nezpění.

Musíme číst takováto „slova“? Tomáš Sokol, nikoliv jen jako JUDr., ale zaštiťující se členstvím v odvolací kárné komisi míní následovně: „Míním toho pana Janouška, co když začne joggovat, jezdí za ním po parku policejní auto se zapnutým majákem a houká.“ To jsem rád, že má o jeho počínání takové mínění, jen je smutné, že mu nevydrželo, protože vzápětí se z pana Janouška stává pacient. Pan Janoušek je ovšem i jinak persona grata: udržoval kontakty nejen s politiky, ale také s vedením BIS, nepřišel o řidičák, ale rozhodně není za koncem kariéry elitního policisty Husáka a Pavel Bém se ho nevzdá. Poslední povzbudivou zprávou je, že může opustit republiku, kde mu – jak se zdá – chtějí někteří ošklivci ubližovat. Lid je rozhořčen, ale nic se neděje. Všude jen kecy, kecy, samý kecy!

Zatímco Roman Janoušek má luxusní výjezdní doložku (pro ty, kteří to nezažili: to byl téměř nedosažitelný papír dovolující majiteli na tři týdny opustit socialistický ráj a podívat se do prohnilé ciziny), další Roman je na útěku a téměř jde po něm už Interpol, protože byl právoplatně odsouzen Langerovou rodinou. Doufám, že ho URNA dopadne a že opět uvidíme ve zprávách stokrát opakované záběry, jak umí rozmlátit dveře.

A tak, jak ti nahoře jen kecají, ti dole nedělají nic jiného. Vláda se nemusí bát jejich hněvu, protože jsou líní. Jsou dokonce líní podepsat petici, přestože její podpis sebou nenese riziko a příměs strachu, jako kdysi. Stačí párkrát ťuknout na internet. Místo toho najdeme projevy hněvu v diskusích pod blogy, v hospodách, ba i na pracovištích. Pod peticí za Romana Svobodu, o němž všichni vědí, se skromně krčí 5000 podpisů, o 4000 méně, než za Týce. Taky Romana. Z pěti tisíců podpisů musí jít na „ty nahoře“ hrůza!

Pohnou-li touto masou odborářští bossové pomocí pronajatých autobusů a zaplacených obědů, je nutné vědět, že se nestane nic jiného, než že si několik z nich tímto způsobem vybuduje výtah do Bruselu a od těch chvil o nich nikdo více neuslyší – viz táta Falbr.

Vidím jediné reálné řešení, a to, že „ti nahoře“ se požerou sami mezi sebou. Pokud se tak nestane v historicky krátké době, začnu hledat postevnu, nebo se vydám dle doporučení Jamese Thurbera vzhůru na nejbližší opuštěný ostrov.



Ilustrační foto: Pronásledující auto, které při pronásledování couvá, přičemž za sebou zametá stopy.