Ve dnech, kdy televizní zprávy přinášejí série obrázků ničemů, lišících se jen v tom, že dosud nebyli obžalováni, že už byli dopadeni, nebo že jsou hledáni a v případě dopadení jim hrozí až... a kdy na internetu mnohem zajímavější než hlavní zpráva je reportáž o dámě, která si nechala udělat plastiku hýždí, aby byly stejně krásné, jako její obličej, by bylo trestuhodné kazit si zrak i náladu těmito zvěstmi. Hodí se pak zabrousit do cizích luhů a hájů, kde jsou zprávy v zásadě sice stejně pitomé, ale nevyvolávají nauseu.



Výsledek úspěšné plastické operace: transpozice věhlasného zadečku

V nedělním magazinu BBC mě inspirovala feministická aktivistka Maria Pia Ercolini, která se pohoršovala nad skutečností, že v Římě je ze všech 16550 ulic jen 580 (3,5 %) pojmenováno po ženách, zatímco přes sedm a půl tisíce (45,7 %) po mužích. Ostatní italská města dopadla podobně, ba hůře. Lépe jsou na tom Španělky s poměrem 1:4 a podle začínajícího výzkumu v Londýně, také Angličanky. Autorka se naléhavě táže: jedná se o nehorázný sexismus? fakt vycházející z historie? nebo obojí?

Ty české panenky kdopak by neměl rád? Já odjakživa. Proto jsem se rozhodl, že po jejich jménech zmapuju Prahu. Nemaje týmu jaký měly a mají badatelky v Italii, Anglii, Španělsku a nyní též v galantní Francii, provedl jsem pouze pilotní studii, kterou jim zde předkládám, aby měly podklady, až budou žádat v Bruselu o grant na záslužný podrobný výzkum. Předběžné úvahy naznačují, že by se v hlavním městě ČR dalo postupovat radikálněji než v Římě a některé „mužské“ ulice by se daly zženštit (to Maria Pia Ercolini nehodlá dělat), neboť na rozdíl od ulic Věčného města je ještě mnoho pražských komunikací pojmenováno po mužích z nedávné historie, kteří si té pocty rozhodně nezaslouží, nebo alespoň ne tolik, jako ti, co se skvěli na tabulích před nimi. Jako první by se mohlo navrátit původní jméno ulici Františky Plamínkové (ženské emancipační hnutí!), které jí v roce 1960 bez uzardění čajznul komunistický novinář František Křížek.

Vzal jsem to od začátku, tedy od A, které skrzevá různé Anny a Anežky vypadalo pro ženský element docela slibně (11:26 < 1:3), přičemž Alej českých exulantů jsem ponechal nezařazenu – byly tam přece i exulantky a exulanťata, označení tedy neberu jako typicky genderové. Bájné bytosti (zde Adélčina) jsem v seznamu ponechal jak u žen, tak u mužů. Ukázalo se, že to přineslo určitou výhodu ženám, neboť bájných mužů zas nemáme tolik, ale katastrofální nepoměr to v konečném výsledku nenapravilo.

Ten se ukázal již u písmene B. Babička s Barunkou se činily, seč mohly, na pomoc přišly ještě tři Boženy a půlka manželů Beranových, leč poměr 8:113 vypovídá o mužském šovinismu a to se v seznamu objevila i ulice Babská, kde by teoreticky mohly být desítky představitelek. C-Č představuje debakl ženského živlu a svým poměrem 0:39 připomíná spíš gólovou tabulku Slavie, než co jiného. D-Ď začíná nadějně Ďáblickou (když jsem nechal Čertův vršek, jakož i Čertův mlýn, ďáblici jsem musel také přiznat právo na existenci), ale nebýt jedné Destinnové a jedné Destinové a pak Divoké Šárky, bylo by to také zoufalé. Takhle je výsledek 5:34, tedy 1:7.

Čtyři Elišky a jedna Emilie zachránily reputaci žen v písmenu E. Zde se poměr jeví jako výhodný, 5:14 < 1:3. Fajmanová s Fabiánovou urvaly jediná místa mezi 45 F, v G si dámy ani neškrtly. Helena Malířová s Hodkou (=Vlastina kamarádka) se choulí a tetelí mezi 117 muži. Zde jsem se za mužský šovinismus všech pražských radnic již studem propadal a v naději, že výsledky trochu vylepším jsem se obrátil k M – když byly Anny a Elišky, mohly by být taky Marie. Marie Cibulková, Maruška Kudeříková, ani Mariánské hradby neodolaly tvrdé přesile a výsledek je 7:106. A dílčí výsledek vzorku mé pilotní studie? Jedna ku dvaceti.

Závěry: je na čase skončit s dosavadním přístupem. Ženy musí prostoupit pražský uličník. Vím, že není vhodné křtít ulice něčím jménem, dokud není vyznamenaný/á bezpečně mrtvý/á. Ale máme tu nabídky od písmene K. Ty dámy již nevypadají na politické živoly.