Zamyslíme-li se nad medicínou v celospolečenském kontextu, nemůžeme popřít, že se jedná o velice významnou instituci, jejíž moc je srovnatelná s mocí středověké církve, ovlivňující životy všech občanů, ať již chtějí, nebo ne.

Bez lékařské asistence se neobejdou ani dvě nejzásadnější události v životě jedince: porod a smrt. Dětství je prošpikováno očkovacími jehlami, lékaři určují, zda je dítě schopné nastoupit do školy, nebo naopak nechodit do školy, řidičský průkaz nezískáte bez příslušné prohlídky, řadu povolání nemůžete vykonávat, protože vás do nich doktor nepustí a když vás tam pustí, musíte ho pravidelně navštěvovat, vyplazovat na něj jazyk, nechat si měřit tlak, brát krev. Za nemoc je označováno cokoliv, počínaje dětstvím a konče stářím.

Z novin, televize, internetu a dalších informačních kanálů na nás vykukují moderní šamani, nařizují polykat ty neb ony léky, zakazují sladké, slané, kyselé, tučné, doporučují pastu na zuby, mazání na klouby, hygienické pleny, zhubnout, přibrat na váze, jíst rajčata a pak zas nejíst rajčata, smažit jen na oleji, nesmažit, ale dusit v páře, a tak dále, atakdále.

Je to tak dobře? Ivan Illich (1926-2002), autor výbušné knihy Limity medicíny, která nyní konečně vyšla také u nás a téměř čtyřicet let po svém prvním vydání na výbušnosti neztratila, je přesvědčen, že ne. Současnou úlohu medicíny pro společnost považuje za zhoubnou. Medicínský establishment se stal významným nebezpečím pro zdraví. Tak zní úvodní věta publikace, která pochopitelně nejprve neobyčejně pobouřila medicínské profesionály, nakonec však byla na mnoha západních universitách zařazena mezi povinnou literaturu.

Limity medicíny, známé už dlouho zasvěceným spíše z podtitulu jako Medical Nemesis, vyšly poprvé v roce 1975. Nemesis je řeckou bohyní odplaty, která přichází, aby potrestala „hybris“, svévolné překročení zákonů uměřenosti. Obojí autor vidí v systému, který přerostl do obludných rozměrů, v nichž ničí sám sebe. Mechanismus, jímž se to děje, je kontraproduktivita, dobře demonstrovatelná třeba na dopravním systému. Tak dlouho přibývalo pohodlných, luxusních, výkonných a pokud možno co největších automobilů, až to došlo tak daleko, že dostat se z bodu A do bodu B je pěšky rychlejší než autem.

Myšlenkovou osu knihy tvoří kritika iatrogeneze. Pokud užíváme dnes toto slovo, máme většinou na mysli poškození konkrétního pacienta konkrétním lékařem, medicínským postupem, nebo lékem. Illich povýšil tento termín do sociologického rozměru a označil jím medicínský diktát uplatňovaný v moderní společnosti a škody, které medicína jako instituce páchá. Iatrogenezi dělí na klinickou (bezúčelná nebo škodlivá léčba), sociální (medicína si podmaňuje stále větší oblasti lidských životů a podniká kroky, které s jejím původním posláním mají už pramálo společného) a kulturní (zdravotní podnikání podlomí vůli lidí protrpět vlastní realitu a oslabuje tak jejich schopnost jí čelit).

Zde je jeden z mnoha v publikaci uváděných příkladů: Až do roku 1960 bylo 96 % dětí v Chile kojeno do jednoho roku, někdy i déle. Potom, během jedné dekády, byly chilské ženy podrobeny intenzivní politické indoktrinaci, a to jak ze strany pravicových křesťanských demokratů, tak ze strany nejrůznějších levicových stran.
A tak již v roce 1970 kojilo pouze šest procent matek po celý první rok, 80 % jich své děti odstavilo do dvou měsíců po porodu. Výsledkem bylo, že 84 procenta potenciálního mateřského mléka zůstala nevyprodukována. Na chilské vypasené pastviny bylo dodáno dalších 32 000 krav, aby nahradily chybějící mléko, jak jen by to bylo možné. Protože kojenecká láhev se stala symbolem, objevily se s ní mezi dětmi, jimž byl odepřen mateřský prs, také nové nemoci. Protože matky postrádaly jakoukoliv zkušenost, jak zacházet s nekojenými dětmi, staly se tyto děti novými konzumenty léčebné péče a jejích rizik. Je obtížné porovnat škody, které vznikly náhražkou prodávané výživy za mateřské mléko s výhodami, jež přinesly medicínské intervence v dětské nemocnosti včetně chirurgických náprav od rozštěpů po srdeční vady.

Myslím, že pamětníci podobných aktivit u nás mohou dosvědčit, že nadšený propagátor těchto postupů kombinovaných s hromadným ustájením dětí v kolektivních zařízeních měl trefnou přezdívku JESLE A NESTLÉ. Mne neměl rád, protože jsem mu s vážnou tváří nabídl reklamní slogan na Feminar: Každá kráva matkou! K jeho cti budiž řečeno, že posléze prozřel; nicméně jedna generace to odskákala.

Autor upozorňuje na skutečnost, že systém je nereformovatelný zevnitř a že jediné možné řešení je politické. Jeho návrhy se ale ve srovnání s faktickou mocí medicínského establishmentu jeví naivní. Nutno dodat, že jako prorok se v řadě věcí zmýlil, ale jako analytik ťal mnohokrát do živého. I po několika desetiletích zůstává systém – v mnoha směrech skutečně nezdravý – nedotčený, pevně zaštítěný pseudohumanistickými hesly o ušlechtilých cílech, přičemž zisky nečerpá občan, ale farmaceuticko-průmyslový komplex.

Kniha není kritikou lékařů, jako vykonavatelů poslání, ani obětí, naivních pacientů, kteří se této hry účastní, ale systému, který žije vlastním životem bez ohledu na skutečné potřeby lidí. Povinně by ji měli číst všichni, kdo chtějí systém reformovat, a také všichni, kdo se o něm a o jeho podstatě chtějí dozvědět víc. Pohled z druhé strany není vlídný, ale to neznamená, že není nutný.

Ivan Illich: Limity medicíny. Nemesis medicíny – zaprodané zdraví. Brno, Emitos, 2012, 177 s. ISBN:978-80-87171-26-4


Psáno pro časopis Psychologie Dnes