Na tomhle světě mám rád spoustu věcí a patří mezi ně také slova. Převaluju si je v mysli i na jazyku a závidím Milanu Kunderovi esej o jedinečném českém substantivu „lítost“. Brelova báseň Pro trochu něhy je úžasná, ono i ve francouzštině – Pour un peu de tendresse – to zní krásně, ale mně pro specifický pocit stačí slovo „něha“. Jeho protipól slyším a hlavně cítím při vyslovení pojmu nenávist, v němž vnímám něco mezi ostrou dýkou a meluzínou. Závidím synestetikům jejich barevné a hudbou ozvučené vidění a slyšení, jejich bohatství vjemů. A tak si doplňuji potěšení tím, že pátrám po původu a vývoji výrazů, které mě zaujmou.

Nedávno jsem dostal newsletter o nových outfitech a outdoorové výbavě, jehož odesilatel na konci žádal o mé vyjádření, že ho taky lajkuju. Jak jsem byl vděčen češtině za její citoslovné substantivum, které je úžasným znělým překladem výkřiku Pierra Cambronne u Waterloo, o němž Victor Hugo (ten má na Smíchově ulici, zatímco generál Cambronne nemá v Praze nic, ale v Paříži ano – pár minut od Eiffelovky) řekl, že je to nejkrásnější slovo, které kdy Francouz vyřkl.

Zaplevelování a prasečení češtiny anglismy, resp. amerikanismy je hnusnou módou a pokud bych vzal takový výraz do úst, odporem bych zvracel a to nemám rád, protože emoce hnusu je doprovázena silnou parasympatickou reakcí celého organismu. Dá-li Bůh, tyto výrazy zmizí. Naději mi dodává, že jsem zažil zrod, vzestup a zasloužený pád spousty jiných nechutností.

Mnoho cizích výrazů však u nás zdomácnělo a málokdo už tuší, jak vznikly a co původně znamenaly. Například oblíbené a frekventované slovo bankrot se zrodilo v časném středověku v Itálii, kde směnárníci své řemeslo provozovali na ulici. Na dřevěné lavici (banca) měli rozložené hromádky s mincemi různé měny. Také půjčovali peníze, a když o ně při neúspěšných transakcích přišli, na znamení, že s živností končí, rozmlátili lavici. Rozbitá lavice (banca rotta) tak sice beze slov a čísel, leč jasně vyjádřila jejich finanční situaci. Dnes není nutné demolovat nábytek, lepší je tím správným způsobem včas odjet na Bahamy a tam přestoupit do kategorie VIP.

Pojem snob pochází z Anglie, z dob, kdy se zmáhající buržoazie začala ucházet o své místo na slunci a cpát se mezi chudnoucí šlechtu. Ta si ale dál zakládala na svých rodových titulech a bylo nemyslitelné, aby na společenské události vstupovali jedinci neotitulovaní, což kupčíci a začínající průmyslníci byli. Ceremoniáři, kteří je uváděli, jim proto vynalezli před jméno označení „sine nobility“, které na vizitkách bylo uváděno ve zkratce „s. nob.“. A snobové byli na světě!

Zkratku V.I.P. (Very Important Person) uvedl do oběhu sir Winston Churchill ve druhé světové válce a označil jí jedince nepostradatelné pro konečné vítězství. Ti se těšili stejné vážnosti, úctě, péči a ochraně jako sama královská Výsost. Novou náplň dostal pojem VIP až v postmoderně charakterizované úpadkem a devalvací hodnot, jakož i titulů. V době, kdy je každý majitel kolotoče generálním ředitelem a manažerem a nedoučený elektrikář „ajťákem“, se mezi VIPy sápe nepřehledná smečka snobů.

Koučů (a kouček – nebo snad koučiň? koučině podle hokyně?) máme tolik, že bychom jimi mohli dláždit. Co Čech, to kouč. Nevím, jakou kvalifikaci pro své počínání mají, asociace mě vede k právnické fakultě v nejmenovaném západočeském městě Plzni, předpokladem ale nesporně je nesmírná drzost. Měli by však vědět, že mají maďarské kořeny a jak napsal klasik, každej Maďar může za to, že je Maďar a důsledky ať si přičtou sami.

Jak to začalo? V malém hornouherském městě Kocs žil kovář, jehož jméno se nedochovalo, který na objednávku Ladislava Pohrobka (ale také není vyloučeno, že až jeho následovníka Matyáše Korvína) vyrobil větší a pohodlnější vůz, než byly povozy stávající. Tento dopravní prostředek byl jednak těžší, ale především byl opatřen péry, která zmírňovala důsledky dopadů kvality tehdejších cest na pasažéry. Jako „Kocsi szeker“ – vůz z Kocse získal záhy oblibu v celé Evropě. Kocsi szeker se stal u nás kočárem, v Anglii to byl coach, v Německu Kutsche, pouze ve Finsku, kde jazyk stejně jako v pravlasti kočárů patří do ugrofinské skupiny, je to slovo podobné, a to valmentaja.

V devatenáctém století se objevuje v oxforském studentském slangu jako výraz pro spomocníka, který studenta pohodlně provede až k úspěšné zkoušce. Podle latinského přísloví A bovi maiore discit arare minor (pro ty, kteří by si to, stejně jako tehdy já, museli hledat ve slovníku: Větší vůl učí orat menšího). Tak individuální služba za úplatu položila základ výnosnému řemeslu, v němž u nás dominuje Mirka Čejková.

Po tomto hitchcockovsky rozvleklém úvodu přicházím k meritu věci. Na 3. LF UK v Praze působí jako šéfredaktorka velice kvalitní a milé kvartální revue Vita nostra paní magistra Fleissigová, kterou mám rád, protože šíří moje geniální texty mezi domorodci. Máme ale také další společné zájmy – slova.

Paní magistra uveřejnila v prvním letošním svazku zmíněné revue svůj text nazvaný Paní W. a paní B, v němž pátrá po totožnosti dvou dam, které zásadně nejsou titulovány „paní“, ale stará Weitingerová a stará Blažková. Protože členové obce akademické jsou od přirození zvídaví a také sečtělí, sešlo se několik – bohužel velmi neurčitých – odpovědí (jedna z nich moje), trochu ve stylu Cimrmanových slepých uliček: tudy ne. Nabídl jsem tedy paní magistře, že rozšířím oblast pátrání i tam, kam se Vita nostra revue tak často nedostane, což tímto činím. Abych předešel frustracím, upozorňuji že již byly – marně – vytěžovány tyto zdroje: Riegrův slovník naučný (1873), Ottův slovník naučný (1908), Masarykův slovník naučný (1933) a www.mudrcové na portálu Seznam.cz.

Nepochybuji, že tento můj blog přitáhne svým titulem milovníky detektivních záhad, kteří se obrátí na milovníky jazyka a že naše společná touha, kterou sdílíme s paní magistrou Fleissigovou, bude ukojena.

PS: Nejvíc se ovšem těším na příspěvek, který pod tento text dostane Miroslava Kalouska. Škoda, že na jeho pořadové umístění nelze uzavírat sázky!