Za základní emoce jsou považovány hněv, znechucení, strach, radost smutek a údiv. Po nich představuje očekávání (v odborných textech se často setkáváme s termínem anticipace) prožitek v němž se spojují emoce s kognitivní aktivitou. Vezmeme-li údiv jako čistou a základní emoci, tedy pocity objevující se při prvním setkání s něčím novým nebo neobvyklým, vychází očekávání ze správné – ale také nesprávně vyhodnocené – zkušenosti a představuje určitou přípravu na to, co nás čeká, s nadějí, že to úspěšněji zvládnem.

Zatímco emoci prožíváme teď a tady (pochopitelně může přetrvávat delší dobu i poté, co její spouštěč už dávno pominul a zmizel, protože jde o celkové naladění organismu), jsou myšlenkové procesy schopné zapracovat do vědomě přístupných i nevědomých úvah také časovou dimenzi minulosti a budoucnosti.

Když před více než dvěma tisíciletími rozpoltil Platón člověka na tělo a duši, nabídl model duše jako dvojspřeží, v němž moudrý vozataj rozum (=kognitivní procesy dle dnešního pojetí) drží na uzdě dva koně; ten hodný představuje dobré emoce, zatímco ten vzpurný je reprezentantem emocí špatných. Tohle velmi zjednodušené, zkreslené pojetí psychiky víceméně přetrvává dodnes, a to nejen mezi prostým lidem, ale také v hlavách těch vědců a badatelů, kteří stále sázejí spíše na rozum, než na city. Přijde mi to, jako kdyby se hádali nesmiřitelní odpůrci, zda pro bezpečné bydlení jsou u domu důležitější základy než střecha, či naopak; přitom ale chybění kteréhokoliv z obou prvků by udělalo dům zcela neobyvatelným.

A je to právě očekávání, které nám příkladně ukazuje, že kognitivní a emoční procesy jsou od sebe neoddělitelné. Celý slavný rozum bude uvažovat velmi nerozumně, bude-li ovlivňován situaci a okolnostem nepřiměřenými emocemi. Můžeme si to názorně ukázat třeba na příkladu lidí, kterých není málo (podle odhadů až 20 % populace), trpících nadměrnou úzkostí. Těm úzkost doslova zatemňuje rozum, takže předvídají vývoj budoucnosti jako špatný, nepříznivý až tragický. Myslí si, že tak na něj jsou lépe připraveni. Zjednodušeně: tu láhev naplněnou do polovice vidí vždy jako „už napůl prázdnou“. Například v diagnostickém popisu generalizované úzkostné poruchy jsou uvedeny také neblahé „předtuchy“, které však paradoxně nevedou k uklidnění, ale – to je také popsáno – k přehnané reakci i na nepatrné nepříznivé okolnosti nebo na vyrušení.

Ještě horší je takzvaná anticipační úzkost, jakýsi strach ze strachu, který přijde, až... Zde si můžeme dosadit cokoliv. Trpí jí lidé s velkou úzkostí a představují si, co je může potkat na určitých místech, nebo v určitých situacích, začnou se jim vyhýbat, čímž si dále srážejí sebevědomí a jejich úzkost narůstá.

Jinou nepříznivou emocí negativně ovlivňující jak myšlení, tak jednání, je naučená bezmoc, předstupeň klinické deprese. Ta obsahuje ještě jednu potenciální nevýhodu, označovanou jako sebesplňující se proroctví (self-fulfilling prophecy). Jako ukázku bych uvedl příklad z prastaré příručky pro obchodní cestující (tehdy cesťáky, dnes dealery) z kapitoly „Jak ne!“.

Obchodní cestující přichází shrbený se skloněnou hlavou a nevýrazně mumlá: Dobrý den, já jsem od firmy XY a prodávám ledničky. Ale jak se tak dívám, vy asi žádnou nebudete chtít. Že já mám vždycky takovou smůlu... Jeho očekávání se bezpochyby vyplní.

Na opačné straně spektra najdeme nekritické bezbřehé optimisty, které můžeme přiřadit ke skupině trpící runway syndromem (někteří tuto poruchu nazývají také cargo syndrom). Název údajně vznikl krátce po druhé světové válce, kdy průzkumné letadlo objevilo do té doby neznámý obydlený ostrov postižený tajfunem. Z blízké letadlové lodi vystartovaly helikoptéry, jejich posádky vytýčily na ostrově přistávací dráhu a na té během několika dnů přistála letadla se zásobami potravin a vody. Když obyvatelé ostrova všechno snědli, místo aby se pustili do práce na nápravě škod, začali vytyčovat přistávací dráhu. Narozdíl od předchozího naplněného proroctví se jim jejich sen nesplnil.

Stane-li se předmětem očekávání subjektivně velice významná věc, kterou může být ostatně cokoliv, není vzácným úkazem, že logické myšlení ustoupí do pozadí a udělá místo méně zralému myšlení magickému – pohádkovému, které převládá u dětí do věku šesti let. Potom přicházejí věštci a jejich verdiktům uvěří ve vypjatých chvílích i lidé, jejichž IQ se ocitá vysoko nad průměrem.

Delfské kněžky s pythickými výroky byly ve vztahu k zákazníkům ještě relativně slušné, protože klienti si z jejich neurčitých výroků mohli vybrat. Ibis redibis non morieris (doslovný překlad: půjdeš vrátíš se NE zemřeš), zamumlala žena přiotrávená výpary halucinogenních rostlin a budoucí válečník si mohl dát záporku NE, kam chtěl. Nezemřeš, ale také nevrátíš se. Asi nejslavnější je pythická odpověď králi Kroisovi, který se ptal, jestli má začít válku s Peršany: "Překročíš-li řeku Haly, zničíš velkou říši." Což Kroisos chápal jako souhlas, a tak zničil velkou říši. Svou.

Milenia, tedy letopočty kdy končí jedno tisíciletí, přitahují nejrůznější koncesvětáky jako plamen můru. Úrodnou půdou pro jejich setbu je davová psychóza, která připravuje postižené o poslední špetku rozumu a soudnosti. V očekávání konce světa, Armagedonu, návštěvy bytostí z kosmu, světové revoluce či změny pravé strany v levou, jsou lidé schopni činů, o nichž se ani autorům scifi nesní. Teď mnoho věřících s napětím očekává konec mayského kalendáře.
Skepticky se k proroctvím staví Zdeněk Jirotka v Saturninovi:

Jak bláhové jsou z tohoto hlediska všechny pokusy lidí nahlédnout za mlhavou záclonu budoucnosti, když nevíme ani to, co nás potká v nejbližších vteřinách. "Prožijete šťastné manželství a ve stáří budete postižen chorobou jater," praví jasnovidec a netuší, že za hodinu bude sám přejet autobusem.

Nicméně i já mám svá očekávání a v těžkých chvílích si říkám: Hůř už bylo! Ale asi nejlépe popsané své vnitřní postoje jsem našel v jedné astrologické příručce, která charakterizuje zrozence ve znamení Berana, mezi něž patřím, následující příhodou jisté nejmenované americké dámy: Blesk jí zapálil nepojištěnou stodolu, v níž uhořel milovaný manžel a při hašení obě děti spadly do studně a utopily se, takže hygienik z ní zakázal používat vodu na pití. Mezitím přišla povodeň a spláchla veškerou úrodu. Tak paní zaběhla do města vybrat si své úspory, ale zde zjistila, že banka zkrachovala. Aby tomu nebyl konec, tramvaj jí ujela obě nohy. Bez nohou se dopravila ke kartářce, aby zvěděla něco o své budoucnosti. Vědma rozložila list, zachmuřila se a pravila opatrně: „Vidím tu nějaké nepříjemnosti...“ „Jo?“ zeptala se dychtivě ta dáma, „A kdy přijdou?“

(Z připravované knižní publikace o syndromu vyhoření s prozatímním pracovním názvem „Co jste hasiči, co jste dělali?“)