Velkér: Je takový malér, který z malého přeroste ve velký. Jan Vodňanský

Hans Selye, vynálezce pojmu stres řekl, že bez stresu není možný život. Měl pravdu. A protože žil v Kanadě, kam nedosahovala vláda tehdy ještě neexistující bruselské byrokracie, pod pojmem „stres“ vnímal jenom reakci organismu na ohrožení, nebezpečí a nepříznivé podmínky. Při ní se za skutečně velkou cenu vzbudí všechny mechanismy, které umožňují přežití.

Nejdřív je to poplachová reakce připravující nás na rvačku nebo úprk (to bylo pro situace, kdy náš udatný prapředek potkal na procházce zámeckým parkem medvěda a jen vteřiny – tehdy ještě nebyly sekundy – rozhodovaly, kdo bude koho mít k večeři), po jejím selhání (třeba když týž prapředek spadl do jámy, kterou mamutovi kopal a nemohl se dostat ven) nastupuje fáze rezistence spojená se všeobecným, nikoliv ale odpočinkovým a nové síly dodávajícím útlumem, stažením se a přežíváním.

Stvořitel to patrně tušil a bůhví (tedy on ví), jaké záměry sledoval, člověku to ale neprozradil. Totiž skutečnost, že člověk vybuduje civilizovanou společnost, ve které bude tyto reakce, vymyšlené pro holé přežití v biologickém světě, používat – většinou ku své škodě – také ve světě psychosociálním. Nicméně i tam se někdy hodí, zejména přerostou-li podmínky z „ještě snesitelného nepořádku“, při němž se ponožky dosud neocitly v hrnku od kafe, do situace, kterou český národ nesprávně nazývá vulgárním synonymem spisovného slova „nevěstinec“ a věci se stávají nejen nepřehlednými, ale také reálně ohrožujícími. Vznešeně se pak mluví o krizi.

Řadě krizí by se dalo předejít, nebo je zdusit v zárodku, ale to my ne, protože máme rádi drama. Jak nás ale nekompromisně poučují zákony týkající se krizového vývoje, to trvá maximálně pár dnů a pak se vleče chronická fáze. Pro tu mají nesentimentální odborníci na krizi trefné označení: odklízení zdechliny, pokud nějaká zbyla. Následuje sčítání ztrát – nesmírných a zisků – skrovných, leč užitečných, vesměs z kategorie „poučení z krizového vývoje“.

Přitom existuje mentální pomůcka v podobě krizového barometru znázorňujícího pro každý specifický případ (a že jich je!) riziko jeho výskytu a riziko jeho důsledků, pokud se věci nechají běžet samospádem. Lze to demonstrovat na naprosto triviálním příkladu kapajícího vodovodního kohoutku:



Odborníci pak popisují prodromy (kapající kohoutek) akutní fázi (vytopení bytu, vyplavení sousedů), chronickou fázi (jednání se sousedy, pojišťovnou, statikem, řemeslníky, radostná atmosféra v celé rodině a bublající vášně) a restituci (nové koberce a možná také nové některé kusy nábytku, vyprázdněné bankovní konto, znalost telefonního čísla instalatérů).

Všechny uvedené děje umožňují nastartování stresových reakcí, což může mít a také mívá za následek rozvíjení dalších krizí, třeba zdravotních, finančních, či mezilidských. Co mě nezabije, to mě posílí, zopakoval po několika filosofech vynálezce pojmu stres. Proto jsme neustále posilováni; nějaká krize je po ruce vždycky. Nakonec nás to přece jen dopraví k tomu převozníku přes řeku Styx.

Řešení prodromů by bylo optimální. To by ale nesměla existovat psychologická obrana nazývaná „popření“ charakterizovaná nejlépe výrokem: Mně se přece tohle nemůže stát. V celospolečenských souvislostech může být tato blbost nahrazena teoriemi o nepřetržitě stoupající prosperitě.

Z rychlosti a efektivnosti řešení akutní fáze se odvíjí charakter, trvání a důsledky fáze chronické. Historie nám poskytuje nesčetně příkladů, za všechny lze uvést rozdílná řešení stejné iniciální situace v atomových elektrárnách na Three Mile Island a v Černobylu. Napřed několik technických údajů. Jak všichni víme, když se nám začne naše domácí atomová elektrárna příliš zahřívat, vezmem takový klacek, co se mu říká chladící tyč a zasunem to do roury, která žádné jméno nemá, ale říkáme jí chladící. A jak vyplývá z názvu, přístroj se zase ochladí. Totéž se dělá i ve velkých elektrárnách. No a v obou zde citýrovaných se jim ta tyč zašprajcovala a nešla a nešla zasunout, něco jako pohádková veliká řepa, ale opáčným směrem (ta zase nešla vytáhnout). V Three Mile Island v roce 1979, v Černobylu o deset let později.

Američané okamžitě vyhlásili poplach, evakuovali obyvatelstvo, svolali si experty z celého světa a mezi nimi se našla i ta malá myška, která když přitlačila, tak tyč vnikla na své místo. Sovětská vláda nechala své obyvatelstvo na pospas živlům, lhala, že se nic neděje, dokonce ještě ve chvílích kdy se radioaktivní mrak vznášel nad Skandinávií. Korunu tomu dodala účast cyklistů v Závodu Míru.

Jak dlouho se ví, že každá čtvrtá láhev kořalky je padělek? Přinejmenším od doby, kdy po zvýšení spotřební daně se nezvýšil státní příjem, přičemž spotřeba alkoholu nepoklesla. Za všechny jako jen jeden důkaz kvalitního řešení státních orkánů je zde citát ze zpráv na dnešních Novinkách: „Jak vyplývá z protokolů celní správy z podzimu 2010, celní správa již tehdy věděla, že jsou produkty malých výrobců opakovaně padělány a obsahují nebezpečné látky. Na tyto padělky ohrožující životy konzumentů však neupozornila.“

Řešení naší metanolové krize dosvědčuje, že Sovětský svaz je stále náš vzor. Kdyby si česká vláda byla vzala k ruce poradce, který někdy absolvoval dvoudenní kurs věnovaný krizové intervenci, nemusela se dočkat toho, že nám Brusel zakáže vývoz alkoholu do celého světa s výjimkou arabských zemí, což je nám na draka (nemíněna ta palírna) z jiných důvodů, takže nám tu všechen zůstane a budem ho muset vypít sami. Doufejme, že nás to posílí, dejž Hans Selye.