Před nějakým časem se na mě obrátil člověk, který si chtěl ověřit pravdivost a hodnotu informace, již mu poskytl lékař vrcholového neurochirurgického pracoviště. Když se tázal na prognózu své ženy po autonehodě, údajně se dozvěděl: „Klid, to je jen mozek, to se spraví, Mícha bohudík postižena nebyla.“ On pak jako laik a současně ctitel hierarchie nechápal optimismus neurochirurgů a přišlo mu naprosto nesmyslné, že by se zásah do nejvrchnějšího velení organismu měl spravit tak snadno a jaksi sám od sebe.

Příběhy pacientů a popisy experimentů shromážděné v pestrém kaleidoskopu podávaném nám kanadským psychiatrem v knize, na niž odkazuji v závěru, ukazují, že ano. A nejen to. Kniha otevírá dveře do světa, o němž se nám ještě před pár desítkami let ani nesnilo, přestože první průzkumníci už vyšlapávali cesty v krajině nového poznání.

Ještě nedávno se věřilo, že mozek má při narození určitý počet buněk, které během života jen a jen odumírají a nové, že nerostou. A také že v mozku jsou určitá centra, která jsou specifická pro některé činnosti a když dojde k jejich zničení, že už je nelze nijak obnovit. Poslední desetiletí však ukazují, že tohle není pravda a že existuje „porodnice“ nových buněk (je jí struktura zvaná hipokampus), odkud tyto buňky vycestovávají a pracují tam, kde je jich zapotřebí. Také některé oblasti mozku jsou schopné převzít funkce, na které nebyly původně ani vytvořeny, ani trénovány. Tyto schopnosti jsou označovány jako neuroplasticita.

U zrodu objevů o neuroplasticitě a jejím praktickém využití stál Paul Bach y Rita (1934-2006). K heretické myšlence přivedla renesančné rozevlátého badatele klinická zkušenost ve vlastní rodině z roku 1959. Jeho otec Pedro, katalánský básník a literární vědec, utrpěl ve svých 65 letech rozsáhlou cévní mozkovou příhodu, po níž přetrvávala pravostranná paréza, byl nepohyblivý a afatický (=nemohl mluvit). Ošetřující lékaři mu nedávali naději a doporučili umístění v ústavu s ošetřovatelskou péčí. Paulův bratr George, tehdy student medicíny, si ale vzal otce domů do Mexika. Ani zde však nevedla standardní čtyřtýdenní rehabilitace ke zlepšení.

George – bohudík – o rehabilitaci nevěděl zhola nic a doma se svým otcem začal cvičit jako s malým dítětem. Nutil ho, k velkému pohoršení sousedů, lézt po zemi, hráli si spolu s míčem, tatínek sbíral napřed větší, pak čím dál tím menší předměty a tak to pokračovalo. Zanedlouho se pacient dostal na kolena, pak na všechny čtyři, začal též rozcvičovat ochrnutou ruku a po několika měsících se dostal k prvním krokům. Po čase začal psát na stroji, nejprve jedním prstem s podporou druhé ruky, posléze plynuleji, vracela se také řeč. Po roce byl plně rehabilitován a dva roky po cévní příhodě se vrátil vyučovat na svou střední školu. Jako vdovci mu bylo smutno, tak se oženil a se svou manželkou se pilně věnoval turistice. Ve svých 72 letech se vydal do hor v Kolumbii. Ve výšce 2700 metrů dostal srdeční záchvat, kterému podlehl, tentokrát nadobro.

Jestli byl úspěch rehabilitace tak velkého postižení překvapením, ještě větší údiv vyvolal pitevní nález na mozku. Rozsáhlá poškození po cévní příhodě se nikdy nezhojila, kromě defektů v kůře byla zjištěna také rozsáhlá destrukce mozkového kmene a jen asi tři procenta vláken spojujících mozek s míchou zůstala netknuta a schopná převádět vzruchy z mozku do míchy. Pro klinický zázrak bylo jen jediné vysvětlení: mozek se musel kompletně reorganizovat a obnovené funkce vycházely ze zcela jiných struktur než z původních. Tak se začala psát nová kapitola neurofyziologie.

Paul Bach y Rita zmíněný na počátku tohoto příběhu byl tedy původem mexický, nakonec americký, pěti jazyky hovořící, několika zeměmi a v nich nobelovskými laboratořemi prošlý doktor, neurofyziolog, bioinženýr a bůhví kdo ještě, jehož životním kredem bylo: Dokážu propojit cokoliv s čímkoliv. Charakteristika „neortodoxní“ se jeví jako bledničkovitě mdlá pro postižení jeho výbušné kreativity. Byl prostě úžasný rapl, kterého zajímaly problémy, ne kariéra.

S praktickou aplikací začal v šedesátých letech, kdy sestrojil „taktilně-vizuální zařízení“, přístroj umožňující nevidomým „spatřit“, co snímá kamera, elektronický systém posléze zpracovává a odesílá do stimulátorů působících na kůži. Podle autora projektu šlo o „substituci senzorů“. Na základě pokusů na zvířeti, kde se prokázala odpověď ve zrakové oblasti i po taktilním nebo zvukovém signálu, byl dokonce přesvědčen, že jistým druhem zrakového senzoru člověka mohou být hmatové buňky v dlani přijímající impulzy z vodící hole nevidomého a odesílající je následně do „polysenzorického“ mozku.

Vzhledem k tehdejší absenci mikroelektroniky to bylo monstrózní zařízení sestávající ze stomatologického křesla a spousty v té době dostupné elektroniky. Princip ale byl geniálně jednoduchý. Na zádech pokusné osoby byla umístěna velká deska obsahující soustavu 400 „pixelů“, vibračních stimulátorů, v nastavení odpovídajícím pixelům kamery, jimiž bylo možné dráždit kůži. Signál přicházející do senzorických oblastí byl v mozku přesměrován do vizuální kůry.

Navzdory kritice a odmítání pokračoval Bach y Rita ve svém úsilí. S vývojem technologie se mu podařilo miniaturizovat neforemnou desku dráždící kůži na zádech v papírově tenký proužek připevněný na jazyku, který označil za „ideální spojku mezi přístroji a mozkem“, kameru umístit do obruby brýlí a převodní systém zmenšit do velikosti aktovky. Na stejném principu sestavil zařízení nahrazující u pacientů funkci vestibulárního aparátu zničeného toxickými antibiotiky. Pro NASA vyvinul „citlivé“ rukavice astronautů.

Uvedené příklady představují úžasné možnosti jak pro další výzkum (Bach y Rita byl toho názoru, že se jedná o nesynaptické difúzní přenosy informace, které jsou neurovědci opomíjeny), tak pro tisíce pacientů. Je zde však naděje pro miliony lidí s poškozením mozku. V jedné ze svých posledních prací autor napsal: „Již existuje dostatek důkazů o tom, že po poškození se mozek může extenzivně reorganizovat a že pomocí přiměřené dodatečné i pozdní rehabilitace k takové reorganizaci může dojít mnoho let po proběhlém traumatu.“

Tato informace by pro namlsání měla stačit, zvláště připojím-li upřesnění, že je obsahem první kapitoly a těch kapitol – jedna je zajímavější a napínavější než druhá – je v knize jedenáct. Předposlední popisuje a doporučuje, jak omládnout. Odkaz na publikaci pak je: Norman Doidge: Váš mozek se dokáže změnit. CPress, Brno, 2012, 368 stran, brož. ISBN: 978-80-264-0111-7.