Titulek na stránkách iDNES.cz hlásá: Strůjce tragédie z Frenštátu nebyl psychopat, text posléze vypráví o naprostém opaku a říká: Lékaři u něj zjistili jen smíšenou poruchu osobnosti s disociálními a histrionskými rysy.

Jedna informace vylučuje druhou, protože uvedená porucha osobnosti je právě tím, co se v minulém klasifikačním seznamu nazývalo psychopatií. Někdo tu hlásá nesmysly. Buď policejní psycholožka, jejíž zajímavá diagnostická kategorie „revanš spojená se zahořknutím“ (logičtěji by už znělo: zahořknutí spojené s revanší) se nevyskytuje nikde jinde, než v její agendě, nebo autoři článků, kteří to pochopili po svém.

S odkazem na svůj celkem úspěšný text Portrét psychopata, považuji za vhodné zde zopakovat to zásadní, aby ti, kteří se s tím spokojí, se nemuseli vracet k originálu.

„Psychopat je slovo výstižné a dle mého soudu užitečné, nicméně zavrhli jsme je, protože to prý jejich nositele uráželo. Tuhle korektnost dotaženou za hranice vkusu lze jen těžko pochopit. Docent Prokůpek nás poučil v šedesátých letech, kdy ještě termín měl v psychiatrii své místo, že tito lidé nejsou v pravém slova smyslu nemocní, současně ale také nejsou zdraví. Ronson přebírá domněnku současných badatelů, že jsou ve své podstatě „jiní“. Jiní v tom smyslu, že jim chybějí některé nervové struktury a proto vykazují zcela odlišné reakce na nebezpečí, ale také na bolest, jejich impulzivita je špatně kontrolovaná, nechápou problematiku viny a trestu a zcela jinak než 99% většina vidí smysl a cíl mezilidských vztahů; jsouce typickými predátory, vnímají všechny své bližní jenom jako kořist. Aby bylo jasno, řeč je o těch, kteří podle dnešních pravidel splňují kriteria dissociální poruchy osobnosti s kódem F60.2 v MKN-10.“

Ano, psychopat – chcete-li, tak člověk s poruchou osobnosti – JE PŘÍČETNÝ, je si vědom následků svých činů, což neznamená, že není nebezpečný. Psychopat je v podstatě povahou predátor a všichni v okolí jsou jeho kořistí. Lev se také nikomu neomluvá, když uloví antilopu. Tím psychopat automaticky, a tak on to vidí, postrádá jakýkoliv pocit viny, protože je přesvědčen, že na všechny své antisociální kousky má přece nárok.

Dalším, minimálně sporným, je doporučení, aby na psychopaty zásadním způsobem působila rodina. Ta je totiž první a už dávno zdeptanou obětí! Pokud společnost v rámci podivné tolerance bude chránit víc psychopaty než jejich oběti, budou nám – v případě že na svou nezdrženlivost dojedou – posílat i nadále cenné rady z vězení, v němž pobírají vysoký plat, protože jsou nesesaditelní ze své funkce.

"V případě pachatele z Frenštátu bych uvažovala o tom, že ztratil smysl života. A krok číslo dvě u takového člověka je: 'Když už mě tu nic neváže, nemá smysl, abych tu dál zůstával.' Bohužel existuje určitá skupina lidí, která si v takovém okamžiku řekne: 'Ale nepůjdu sám, vezmu s sebou další oběti.' Jde o takzvané amokové zločiny," uvádí policejní psycholožka.“

Také s tímto tvrzením bych polemizoval. Policejní psycholožka vidí čin vraha z Frenštátu jako tzv. rozšířenou sebevraždu, k níž může dojít u pacientů s těžkou depresí. Já to vidím přesně opačně, jako pomstu okolí, trochu ve smyslu sebevražedného atentátníka, který ale nemá za sebou žádné hnutí či vznešenou ideu, ale jen herostratovskou demonstraci svého JÁ. Trochu ve stylu Hitlera, který se rozhodl na konci prohrané války vzít sebou do pekla i zbytek Německa.

Vrah z Frenštátu obdržel od znalců diagnózu smíšené poruchy osobnosti s disociálními a histrionskými rysy. Jeho pobyt na svobodě nebyl – z lékařského hlediska – omezován jeho nepříčetností (nerozpoznává důsledky svých činů, není schopen se ovládnout – to vše z titulu duševní poruchy), byl však rizikový. A bohužel nemáme nástroje, které by takovéhoto člověka ve spojitosti s jeho četnými přestupky, vyhrožováním a bezdůvodnými stížnostmi izolovaly, když už ho nelze pacifikovat. Je zajímavé, že máme prostředky, které do basy dostanou člověka za to, že přimaloval politikům tykadla.

Policejní psycholožka dále tvrdí, že 90 % seriových vrahů (serial killers, rampage killers) nejsou psychopati. V logice diagnostických manuálů to je, neboť, jak jsem již uvedl, diagnóza psychopatie už neexistuje. Na druhé straně stačí nahlédnout do jejich seznamu a projet si jejich portréty, aby bylo jasné, o jaké typy osobností se jedná.

Verba volant, exempla trahunt. Globální informovanost tomu napomáhá, jeden zrůdný čin je záhy následován dalším, jehož cílem je překonat rekord v počtu zabitých, nebo alespoň spektakulárnost provedení. Kultivaci však je třeba začít provádět odspodu. Beriviků, Holmesů (Colorado Movie Massacre), Lanzů (Newtown, Sandy Hook, Connecticutt.) a Blažků bude vždy bohudík poskrovnu. Máme tu však zdánlivě mírnější sortu nadutých, sebestředných asociálních spoluobčanů, jimž bychom neměli dovolit beztrestně šplhat po sociálním žebříku našich skloněných zad do vyšších pater.

Dokud bude snadnější a rychleji proveditelné strčit do basy Smetanu než Janouška, mají predátoři pré, zejména když dodatečně jsou amnestováni. Pokud budou naši představitelé trvat na tom, že omluva za spáchané hnusné činy je rovna vlastizradě, budou hnusné činy považovány za posvátné. Když se ve stylu malého Hitlera ujmeme předsednictví EU s provoláním, že Evropě to osladíme, můžeme být rádi, že hořkost oslavy bohudíky nebyla tak hrozná.

Začít je však potřeba na nejnižších úrovních. Pokud grázlové, co se perou na stadionech nepůjdou okamžitě za katr, protože se jich policie bojí a hlavně proto, že na to mají „svý nezadatelný lický práva“, nebude tu veselo.