Pojďme si připomenout narozeniny skutečného Mistra humoru, který zvládl z jeho možných rejstříků snad všechny, od černého, přes slovní, situační až po neobyčejně vlídný a laskavý.

Docent Šebánek je nejčastěji uváděn jako jeden z otců Járy (da) Cimrmana. Méně už jako spoluzakladatel vinárny U pavouka, v níž rozvíjel se Zdenkem Svěrákem své fantasie. Měl rád surrealismus i dadaismus. V Japonsku spáchalo na Štědrý den harakiri 825 důstojníků. O Velikonocích ani jeden. Cimrman to vysvětluje tím, že podle samurajského rituálu jsou sebevraždy o Velikonocích zakázány pod trestem smrti. Fotoseriál, „Laco Deczi – jazzový partyzán“ nakonec zúročil v samostatné knize, bohužel ze zamýšleného thrilleru „Denní život nočního hlídače“ zbyl jen fotoscénář.

Kdysi mi přinesl strojopisnou sbírku veršů, která vzala za její, známe to všichni, stejně jako řada dalších půjčených oblíbených knih. Byly zde však tak úderné básně, že se mi vyryly do paměti. Ta první – ještě československy psaná – jako důkaz, že tvůrce a teoretik absolutního rýmu se snažil, seč mu síly stačily:



Po rozkmotření se s partou reprezentovanou hlavně Zdenkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem založil s Karlem Velebným Salón Cimrman, ve kterém občas účinkoval i Miloň Čepelka, tvor od přírody vlídný a smířlivý. Zde dominoval humor velice temný, jak dokazuje třeba dialog popisující Cimrmanovy Vánoce.

VELEBNÝ: (líčí chudobu u Cimrmanů) Já bych je nerad pomlouval, když si vzpomenu, jak na tom byli mizerně, tak mě hanba fackuje... A tak si starý Jára – pardon, otec se jmenoval Leopold – položil stěžejní otázku: co s takovými Vánocemi? A rozhodl se, že s nimi jednou provždy skoncuje. Pod záminkou, že jde sehnat alespoň holý stromek, vzal malého Járu, tuším za ruku, a šel s ním do blízkého vídeňského lesa. To je ten, co o něm Strauss složil známý valčík Na krásném modrém Dunaji. Teď jsem se zapovídal, že zas nevím...
DOC. ŠEBÁNEK: Otec se s malým Járou vydal do lesa...
VELEBNÝ: Ano, šel si vyhlédnout nějaký strom. Chudák už nevěděl kudy kam.
DOC. ŠEBÁNEK: Zabloudil?
VELEBNÝ: Co vás napadá? On se v tom lese dobře vyznal. Věšel se tam už několikrát, ale vždy ho někdo vyrušil. On se nerad předváděl.
DOC. ŠEBÁNEK: Ale vy jste říkal, že tam šel s malým Járou.
VELEBNÝ: Toho nechal u krmelce. Tam bylo hojně píce a on si myslel, že malý Jára z toho bude jelen.
DOC. ŠEBÁNEK: A co se dělo potom?
VELEBNÝ: Člověče, vy mě tady vyslýcháte, jako bych za to mohl... Krejčí Cimrman poodešel takových 157 až 218 metrů hlouběji do lesa, ovšem nenápadně a předstíral, že hledá borůvky.
DOC. ŠEBÁNEK: V zimě?
VELEBNÝ: On to byl podivín, Jára by vám o něm mohl vyprávět...

Salón Cimrman také přinesl jedinou nahrávku Cimrmanova hlasu zachycenou na voskovém válečku fonografu v Edisonové laboratoři, barvitý popis požáru Chicaga, který vedl genia k vynálezu kremačních pecí, a humor, jímž oba protagonisté zvládali své nemalé zdravotní obtíže. Teprve po několika letech jsem ocenil závěr ódy na zubní protézu: Směj se paňáco, je konec plombování! Vím, že mi osud umožní docenit i některé další způsoby. Americký pobyt Cimrmanův je zachycen také v následujícím úryvku:
CIMRMANOVA MARYŠA

... Není žádným tajemstvím, že bratři Mrštíkové se několikrát pokoušeli přepracovat závěr Maryši, až se kvůli tomu pohádali. Kritik F. X. Šalda jim doporučil, aby se poradili s tehdejším dramaturgem vídeňského divadla Raimundtheater, Járou Cimrmanem.
"Konec to nespraví," řekl Cimrman Mrštíkům po shlédnutí hry. "Jakpak má být divák překvapen tím, že nakonec otráví žena manžela, který ji otravoval od začátku? Svěřte mi Maryšu a já s ní udělám díru do světa."
Alois Mrštík proti tomu nic nenamítal, zato jeho bratr Vilém prohlásil: "Jen přes mou mrtvolu."
A tak se také stalo. Představení Maryši v úpravě a režii Járy Cimrmana se uskutečnilo až po Vilémově záhadné smrti.
...Zprávy o moderním nekonvenčním pojetí inscenace pronikly až do New Yorku a Jára Cimrman dostal nabídku, aby režíroval Maryšu v divadle Palladium na Brodwayi. Nabídku přijal, protože potřeboval peníze na zpáteční cestu do Evropy. A dobře učinil. Teprve zde, na přední scéně Nového světa, našel ideální podmínky k tomu, aby dostal Maryšu tam, kde ji chtěl mít.
Píše o tom F. X. Šaldovi v dopise ze dne 18. listopadu 1912: "Ručím Vám za to, že New York jí bude ležet u nohou. Ovšem ty nohy musí být vidět."
Tomuto záměru podřídil Cimrman režijní koncepci a vytvořil z Maryši velkolepý muzikál Mary Show.

Zatímco jedna půlka duše Jiřího Šebánka si lebedila v jízlivém a drsném intelektuálním žertování, druhá zůstala krásně dětská, naivní a v pravém slova smyslu čistá a líbezná. Ta stvořila něco tak laskavého, co bychom jako návštěvníci Salónu Cimrman jeho tvůrci ani ve snu nepřipsali: Králíky v klobouku a Pata a Mata.



Obě tyto poloviny rafinovaně surrealistická i dětsky prostá se setkaly v básni, kterou stojí za to na závěr připoměnout:



Některá díla natolik zlidověla, že jejich autoři se ztrácejí v mlhách zapomění. Je dobře, že žijí dál ve své tvorbě. je škoda, že odešli tak brzy, když tu mohli s námi ještě pobejt.