Taxík, který nás vezl z letiště domů po stejné trase jako před pár týdny tam, navíc se slevou, stál o stovku víc. Než jsem stačil požádat o účtenku, byl řidič pryč. Kdybych byl mohl v příletové hale třeba ještě pochybovat, v té chvíli jsem naprosto bezpečně věděl, že jsem v Praze.

Vytřídil jsem 392 došlých emailů, přečetl se zájmem několik podrobností o spravedlivé osudové odměně, která potrefila hodného chlapce za konsignaci Klausovy amnestie a řekl jsem si, že Bůh je přece jen dobrotivý, protože pozemští soudci by tak laskaví nebyli a za lidumilný čin by s ním zatočili jinak. Zadumal jsem se na chvíli nad budoucím osudem psího žrádla, a pak jsem usoudil, že se ve světě neztratí, stejně jako krátkodobě působící ředitelka armádní rozvědky. Znění carských manifestů, v nichž gosudar sděluje, že zatím bohužel nemění ústavu, jen některé její „zvyky“, stejně jako rozhodnutí Ústavního soudu, potvrzující myšlenku, že nemocnice jsou tu nejen od toho, aby léčily, ale také aby pacienty zdarma nakrmily a ošatily, jak to hlásají požadavky křesťanského milosrdenství (žíznivé napájeti, hladové sytiti, nahé odívati), také nejsou ničím, co by vybočovalo z dobrých mravů banánové republiky.

Pak jsem se obrátil k věcem, o nichž předpokládám, že jsou méně pomíjivé, alespoň v horizontu roků. Jednou z nich je v mém řemesle alespoň dalších deset let platný klasifikační systém DSM-V, tedy Diagnostický a statistický manuál Americké psychiatrické společnosti, který – stejně jako v minulosti – ovlivní psychiatrii evropskou.

Smutek a truchlení se staly velmi diskutovaným bodem v nově vypracovaném manuálu, který v těchto dnech vychází. Ten totiž zařadil truchlení nad ztrátou blízké osoby trvající déle než dva měsíce mezi psychické poruchy jako velkou depresi.

Hned ve druhém bodu oficiálně vznesené kritiky se píše: Normální smutek se stane velkou depresivní poruchou a tak budou medicinalizovány a trivializovány naše předpokládané a tolik potřebné emoční reakce na ztrátu blízkých. Soucit a útěcha rodiny i přátel, zpracování ztráty pomocí víry a smíření, které přináší milosrdný čas i přijetí konečnosti života, bude nahrazeno pilulkami a povrchními medicínskými rituály.

Z řad obhájců nového pojetí truchlení zazněl v diskusi také jeden utilitaristický názor: „Jistěže je nešťastné, že smutek je patologizován, ale jestli pojišťovny budou lékařům za útěchu platit, jsem plně pro.“

Považuji názor pracovní skupiny psychiatrů, kodifikovaný v nové verzi DSM, za velice nebezpečný precendens. Nejen proto, že lenost, které se dostalo již vznešeného názvu „prokrastinace“, bude zákonitě zařazena v příští revizi mezi choroby, ale především pro odlidštění, zpředmětnění společenského života a našeho povolání. Je pláč nad hrobem skutečně patologickým symptomem, kterému je přiděleno příslušné číslo vykazované pojišťovnám a statistikům? Jako by nestačilo, že etický diskurs byl byrokraticky nahrazen čtyřmi hlavními pravidly bioetiky, která otrlejším povahám dovolí spláchnout bez problémů leccos, co by v diskursu neobstálo. Na řešení a tlumení smutku, pardon – svérázné deprese, vypracují odborné týmy posílené na závěr dvojnásobným množstvím úřednictva závazné pokyny, guidelines, směrnice, normy, kde bude úplně všechno, kromě ztracených, pošlapaných a uvláčených emocí.

V rozhodnutí Americké psychiatrické společnosti vidím nestoudnou aroganci směřující k dalšímu rozbíjení již tak dost zničených přirozených sociálních struktur, podřízení přirozených citů medicínsko-byrokratické kontrole s konečným a neodvolatelným verdiktem posudkových lékařů, že má dotyčný již „odtruchleno“ a může nastoupit do pracovního procesu. Mám – stejně jako všichni čtenáři – zkušenost s bolestnými ztrátami a následným žalem, pro jeho prožití a zpracování ale mám zcela jiné kulisy, interiérů i exteriérů, než zrovna psychiatrickou ordinaci.

Nehledě na to – a to je nejčastější námitka amerických kritiků – že se administrativní cestou stane z truchlícího člověka „onálepkovaný“ psychiatrický pacient trpící duševní poruchou, což je stále považováno za sociální stigmatizaci. Ale nad tím visí otázka položená zdravým rozumem: je plačící vdova nad hrobem svého zemřelého manžela a truchlící po něm déle než dva měsíce duševně nemocná?

Truchlení patří k trápení, utrpení, jež život přináší a patří tedy k životu, ne do medicíny. Každá nemoc sice je trápení, ale každé utrpení není automaticky nemoc! Slzy žalu jsou výsledkem emočního stavu. Mají odlišné složení od slz zavlažujících běžně oko i od slz vyvolaných podrážděním například cibulí. Obsahují ACTH, prolaktin, leu-enkefalin a větší množství draslíku a hořčíku. Údajně není možné je vnímat čichem, přesto pohled na ženské slzy žalu u muže vyvolá pokles koncentrace testosteronu. Máme tedy plačící ženě podat v rámci první lékařské pomoci tabletu antidepresiva a pro jistotu ještě jejímu partnerovi píchnout testosteron?

Contra vim mortis non est remedium in hortis, říká přísloví. Umíme zacházet s truchlením těch, kteří oplakávají své drahé? Každý zkušený lékař ví, a nezkušený se záhy poučí, že u nich musí počítat s vyšší nemocností a snížit práh pro jejich přístup; ne však navěky a ne bez snahy najít jiné přijatelné zdroje útěchy v sociální síti (rodina, přátelé, spolupracovníci, známí, církev). Víme, co neříkat a pokud nevíme, tak je to následující dobře míněná smršť naprosto špatných doporučení: Mohlo to být ještě horší… Všechno přebolí.. Nejlepší je pořádně se zapřáhnout do práce… Seber se! Musíš to překonat!

Vím, jak se teď cítíte...

Poslední věta, která se mnohým jeví jako empatické ujištění, ničím takovým ve skutečnosti není; je to povýšené vyjádření experta, který „ví všechno“. Jazyk je ošidný a dobré úmysly dláždí cesty do pekel. Svědectví o nepoužitelnosti této zdánlivě účastné floskule podal jeden ze spolupracovníků Elizabeth Kübler-Rossové, americký duchovní Cavanaugh, který ji použil na pohřbu. Mladá vdova vyskočila jak poraněná tygřice a doslova zařvala: Nic nevíte! Tady leží muž, kterého jsem milovala, támhle jsou tři mé děti, které nevím, jak uživím a vy mi tu vykládáte, co víte!! Go to hell!

Truchlící člověk nepotřebuje experta, nepotřebuje antidepresiva, lepivý soucit, ani cenné rady, potřebuje lidskou účast, empatickou reakci. Empatie je pojmem licitovaným u všech příležitostí, zaklíná se jím kdekdo, ale málokdo je empatického přístupu schopen. Lékaři si zakládají více na své kompetenci, než na zvládání emočně náročných vztahů. Empatie znamená „cítit“, nikoliv „vědět“. Autoři manuálu však zřejmě cítili jen peníze z farmaceutických firem.