Tak hezky to začalo. Připomínalo to mariáš: Flek! Ré! Tuty! Boty! Dráhy. Národní divadlo. Letový provoz. Národní galerie. Aby nezůstal pozadu ministr Holcát, též si přisadil. Blázinec ve Šternberku. Sice žádná lukrativní štace jako třeba Vesna v Jánských Lázních, ale aspoň něco. Možná by se tam uplatnila něčí dcerka, co dělá v Praze neplechu.

Ještě večer to vypadalo na velkou prču a teď musí pan ministr svěsit uši. Kdyby byl měl gilotinu, byl už Burian na dva kousky a nic by se nemuselo odvolávat. A mohl se honosit tím, jak pozvedl zájem o Zlatou kapličku.

Nevím, kde se to dá koupit, ale jistě by se našel zdatný kutil, který za pouhý příslib funkce v okresním výboru budoucí Stranyavlády, by něco takového sestrojil. A byl by pořádek.

Než k tomu dojde, je možné postupovat podle návodu, který zde zanechal známého lidumil a humanista Heinrich Heine:

„Toužím po nejmírumilovnějším uspořádání. Má přání jsou: skromná chaloupka s doškovou střechou, ale dobrým ložem, dobrým jídlem a nejčerstvějším mlékem a máslem, květiny pod oknem a několik dobrých stromů přede dveřmi. A jestli Bůh chce naplnit mé štěstí úplně, zajistí mi radost z pohledu na šest, sedm mých nepřátel visících na těchto stromech. Před jejich smrtí, pohnutý z celého srdce, jim odpustím vše, co mi v životě udělali zlého. Člověk musí, tak je to správné, odpustit svým nepřátelům - ale ne dříve, než jsou pověšeni.“