Podle Miroslava Horníčka se nejmladší pánská generace dělí na hochy a kluky. Hoši jsou vždy čistí, upravení, slušní a vychovaní, kluci rostou jako dříví v lese a požadavky vychovatelek (vychovatelů jen ojediněle) ignorují. Chodí a chovají se ledabyle až klackovitě, nepucují si řádně boty a odstávající kapsy mají naplněné bůhvíjakým harampádím. Protože se však Mistr nevešel do žádné z obou katgorií, rozmlžil tuto množinu kategorií třetí: chlapci. A tam se také zařadil. Dětství má významný vliv na to, jací dospěláci z pulců vzejdou. Z hochů se stávají bankovní úředníci, diplomaté, právníci, předsedové představenstev a podobná zvěř v revírech zvaných establishment, z kluků se vylíhne ledasco a chlapci mají v pubertě šanci přiklonit se k jednomu či druhému radikálnímu křídlu, nebo zůstat nemastnými, neslanými a mdlými typy. Těmi opovrhuje i Bible řkouc: Nejsi ani horký, ani studený, jsi vlažný a budeš vyplvnut!

V té době se také dotváří postoj k systému, který je nazýván pořádkem. Hoši si večer ukládají kalhoty složené na puky, kluci se vysoukají z denního oděvu s pocitem, že uspořádání, v němž jej zanechali, jim ráno přináší časovou výhodu. V tomto formativním věku jsem jako nevyhraněný chlapec, byl náhle oslněn božskou pravdou hesla: Pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos. Viselo nad pracovním stolem otce jednoho z mých kamarádů a pokud jeho hlasatel opravdu zvládal to, co bylo pod ním, musel mít IQ genia. Má další cesta byla zcela jasná, rýsovala ji touha po einsteinovském intelektu. A to jsem ještě neznal slavnou větu hrdinky románu Páni mají radši blondýnky: Není nad inteligentsi!

Můj psací stůl byl a je předmětem nelítostné kritiky všech osob blízkých ženského pohlaví, které se v mém životě vyskytly. Snad jen moje vnučky k němu shlížejí s tichou závistí a na chalupě mi dokonce do tohoto osobního prostoru vstupují a zanechávají tu vesměs velké a nepřehlédnutelné stopy všeho druhu. Od písemností a kreseb, přes obaly od ilegálně požitých pochutin, až po bábovičky, panenky, šneky a další havěť. Až budu do nějaké prezentace s obrazy potřebovat výraz pravého, nefalšovaného hnusu a odporu, pořídím fotku-momentku své ženy v okamžiku, kdy pohlíží na důkaz mých kognitivních schopností (mimo jiné jsem zde pochopil horotvorné procesy, geologická vrásnění a další – bez této pomůcky neuchopitelné – děje).

Někdy je osud laskavý. Od včerejška nemusím čekat na svou smrt, abych byl po zásluze doceněn. ScienceDaily, co mi skutečně denně chodí, píše: Tidy desk or messy desk? Each has its benefits. To jsem volně přeložil a použil jako nadpis tohoto vědeckého sdělení. Pokud by kdo rozuměl pod pojmem „bordel“ podnik, v němž se provozuje sex za peníze, upozorňuji, že pro ten je spisovný český výraz „nevěstinec“. Pod pojmem bordel rozumím něco mnohem, mnohem vyššího, a to systém.

Holandská vědkyně Kathleen Vohs(ová) se svými spolupracovníky uspořádala serii pokusů, které konečně prověřenými metodami plně potvrzují intuitivní poznatek vyjádřený heslem, jež kdysi bylo mým imprintem (blíže o tomto mechanismu píše jeho objevitel a laureát Nobelovy ceny Konrad Lorenz; když je v kritické vývojové etapě mladé huse místo Husáka předhozen třeba míč, ta neprojeví už nikdy zájem o domácnost s Husákem a zařídí si domov, v němž je jejím partnerem míč). Holandské badatelky a badatelé uspořádali sérii pokusů, v nichž testovali vliv pracovního prostředí na výkon a také na některé další vlastnosti a projevy.

Pokusné osoby (ty to dělají za peníze, zatímco pokusní králíci trpí zadarmo) byly nahnány do místností, které byly jednak vzorně uklizeny, jednak připomínaly prasečí chlívek spíše pořádného prasete, neb tam byly poházeny jenom papíry. Tam dostaly k vyplnění nějaké dotazníky, v nichž vlastně o nic nešlo; to jen aby to vypadalo. Po cestě domů jim byla dopřána šance přispět na charitu a závěrem si vzít jednu z nabízených pochutin, jablko nebo čokoládovou tyčinku. Ti, kteří pracovali v uklizeném prostoru, častěji dali na charitu víc a také častěji si vzali zdravé jablko, ti odcházející ze svinčíku, nebyli tak štědří a vrhali si více po čokoládě. Autorský tým se domnívá, že vzorně uspořádané prostředí vede jedince, který tam pobyl k lepšímu životnímu stylu: jsou štědří a pohrdají nezdravou (proč by měla být nezdravá?!?) čokoládou.

Můj názor pak je, že takové prostředí z nich může dělat svatoušky a pokrytce a také znám několik studií, které prokazují, že na charitu dají více ti, co mají máslo ne hlavě. Pak si myslí, že jsou lepší než ostatní a že si mohou dovolit cokoliv, předbíhají ve frontě a šlapou lidem na nohy. Taky kradou, když si myslí, že je nikdo nevidí.

Protože v tomto experimentu nebyl binec ještě řádně doceněn, došlo na další. V něm byly – za stejných dvojích podmínek – pokusné osoby vyzvány, aby ve stylu brainstormingu vymyslely co nejvíce použití pro pingpongový míček. Výsledek byl předem jasný: osoby pracující v prasečích chlívcích byly daleko kreativnější a měly mnohem lepší nápady, jak využít tu malou bílou kouli. A také byly mnohem méně konvenční ve výběru nabídnutých předmětů, které si ale mohly vybrat jen tak, a ne jako v minulém pokusu si je vzít domů. Závěr vyznívá jednoznačně: binec na pracovišti podporuje tvůrčí myšlení.

Jak jsem již napsal před mnoha lety: věda je jen pracné, složité a drahé dokazování lidových pranostik a každodenní zkušenosti. Kurt Vonnegut líčí příhodu svého bratra, do jehož kanceláře zavítal jednou bezpečnostní technik podniku. Když vstoupil do dveří, pouze heknul překvapením. Majitel Augiášova chléva byl na podobné reakce zvyklý a tak jen poznamenal: „Tomuhle říkáte bordel? Tak to byste měl vidět, co mám tady!“ a poklepal si na čelo.

Díky ScienceDaily mám teď odpověď na řečnickou otázku své ženy, která se opakovaně táže, kdo to bude uklízet? Najmě až umřu. Nikdo! Odkoupí to za velké peníze – jak to leží – Kathleen Vohs(ová) se svými spolupracovníky a bude to používat jako vývojové pracoviště pro co nejoriginálnější použití pingpongových míčků, což bude činnost bohulibá (až do doby, než někdo zjistí, že se dají použít jako ničivější zbraně, než je atomová a vodíková puma dohromady).