Staří pamětníci nostalgicky vzpomínají na ten večer, kdy se mezi přesličkami v Karbonu (zahradní restaurace v nynějším revíru OKD) náhle vynořili plazi. Byli to zcela noví tvorové obdaření malinkým mozkem a v něm měli mimo jiné též mrňavé jádro ve tvaru oloupané mandle. Plazi, netušíce že pokládají základní kámen řečtiny, mu mezi sebou říkali amygdala a to mu od těch dob zůstalo.

Amygdala je umělec hrající sice pouze na dvě struny, strachu a vzteku, umí na nich však vyloudit přepestré variace. Jako řídící orgán zná jenom tři povely: ztuhni, útoč a prchej! Není toho moc, ale plazi si s tím vystačili dodnes. A nejen oni. Pak léta šla a jak mládí Země ubývalo, mozku přibývalo. Neuplynulo ani 200 milionů roků a zjevil se náš první prapředek vlastnící už slušný neokortex. Amygdalu by ale neprodal – jako Jeník Mařenku – ani za milión. Já se mu nedivím, časy byly zlé a nebezpečí číhalo všude.

Kognitivně behaviorální psychologové říkají, že z vývojového, stejně jako z funkčního hlediska, máme vlastně tři mozky. Dinosauří s amygdalou, tygří, to je ten, který se rozvíjel dalších dvěstě milionů let a lidský, starý teprve necelých padesát milionů let. A že každý z nich se dostává někdy ke slovu samostatně, nezávisle na těch dvou druhých, ačkoliv ten lidský, zejména jeho frontální kortex, by měl umět amygdalu zkrotit. Ne vždy se však zadaří...

Můžeme si je také pohodlně představit, když položíme ruku dlaní vzhůru a dáme na ni mandli – to je amygdala – a vedle ní půlku jádra vlašského ořechu. To je thalamus, kterým projdou všechny podněty, signály z organismu i zvenčí. Sevřeme ruku v pěst a dáme ji hřbetem k sobě. Předloktí představuje míchu, zápěstí prodlouženou míchu a pěst vše co patří k tygřímu mozku obklopujícímu dinosauří základy. Položíme-li na sevřené prsty zmačkaný papírový ubrousek, dostáváme ztvárnění naší mozkové kůry. Nyní položme obě pěsti, hemisféry, k sobě a tam, kde na sebe naléhají palce, si můžeme představit cingulární kortex – místo setkání emočních a racionálních drah a také místo oznamující nám, jak se cítíme; zda dobře, nebo mizerně.

Šíření strachu v CNS a posléze v celém těle může být rychlé, nebo rozvážnější. To první běží mimo vědomou kontrolu. Bolestivý, frustrující, ohrožující, zneklidňující, či pouze neznámý podnět kvačí z thalamu do amygdaly, odtud přímo do hypothalamu a ten okamžitě spouští poplachovou stresovou reakci nastavující procesy v organismu na boj nebo útěk (fight or flight). Která z obou akcí se dostane ke slovu, záleží na poměru noradrenalinu k adrenalinu. Je-li větší nabídka prvního neurotransmiteru, budeme útočit, v opačném případě budeme více či méně důstojně prchat. Tak vypadá, ve zkratce, práce dinosauřího mozku. A zajímavé je, že tuhle reakci postrádají ti praví a nefalšovaní psychopati, kteří nám připadají bližší Tyranosaurovi než člověku. Pokud je zapojen i mozek lidský, běží informace paralelně do kůry a odtud také do hippokampu, zde je vyhodnocena a následuje odpovídající přiměřená reakce.

Podívejme se na problém z druhé strany, jak vypadají reakce člověka beze strachu. Oxfordský profesor Kevin Dutton popsal ve své knize nazvané Moudrost psychopatů výkon „muže bez nervů“ takto:

A teď už onen příběh... 20. července 1969, kdy Neil Armstrong a jeho partner Buzz Aldrin uháněli nad měsíční krajinou a hledali místo k přistání, byli jen pár vteřin od havárie. Problémem byly geologické vrstvy. Bylo jich tam příliš mnoho. A palivo: toho bylo zas příliš málo. Skály a balvany roztroušené po celé ploše bezpečné přistání znemožňovaly. Aldrin si promnul obočí. S jedním okem na měřidle plynu a s druhým na terénu, dal Armstrongovi přísné ultimátum: jdi k zemi, a fofrem!
Armstrong byl ovšem flegmatičtější. Možná – kdoví – neměl čas se nechat pasažérem na zadním sedadle nervovat. Jenže s postupujícím časem, docházejícím palivem a stále pravděpodobnějším výhledem na smrt v důsledku gravitace přišel nevzrušeně s plánem. Aldrin měl na jeho povel přepočítat zbývající palivo na vteřiny. A začít odpočítávat. Nahlas.
Aldrin udělal, oč byl požádán.
Sedmdesát... šedesát... padesát...
Jak tak počítal, Armstrong pečlivě zkoumal tvrdý měsíční povrch.
Čtyřicet... třicet... dvacet...
Krajina stále odmítala ustoupit třeba i o píď.
A pak, když zbývalo pouhých deset sekund, spatřil Armstrong svou šanci: stříbrnou oázu ničeho přímo pod horizontem. Jeho mozek se nepatrně přimhouřil jako oči dravce na lovu. Jako by byl jen na zkušebním letu, obratně vmanévroval loď k přistávací zóně a na jediné holině široko daleko předvedl perfektní učebnicové přistání. Velký krok pro lidstvo. A málem velký kosmický průser.

Armstrong nejenže se nezadýchal, nezapotil a nezrychlil pulz, ale stačil po historické větě o velkém kroku, při níž se ani jednou nezakoktal, ještě poslat na Zemi žertovný vzkaz panu Gorskymu. Dovedete si představit, že byste to zvládli? Někteří chirurgové ano. James Bond bezesporu také. Proto mají praví psychopati takové charisma, přestože nejsou vždy zločinci. Odolávají strachu.

Strach je totiž jako každá emoce nakažlivý a protože je signálem ohrožení, má tendenci se šířit rychlostí stepního požáru. Máme zrcadlové buňky, jakýsi mezistupeň mezi vnímáním a akcí, které odečtou z neverbálních signálů i podprahová sdělení, natož paniku, ale máme daleko primitivnější a současně citlivější a účinnější přijímač: čich. Pot vystrašeného člověka má zcela jiný pach než pot vzniklý námahou a čichová vlákna míří skrz lamina cribriformis přímo do mozku. Stačí pár molekul a naše srdce zrychlí svou činnost a spolu s tím se rozbíhají další stresové odpovědi a než se nadějeme, cítíme (ano, doslova cítíme), že máme strach.

Lidé se odjakživa báli. Jednak měli čeho, jednak je tu vždy dost neznámých jevů, před kterými je lepší chovat se obezřetně. Jen úplný blbec namaže svému malému synkovi v Yellowstonském parku hlavičku medem, aby měl hezkou fotografii s medvídkem. Medvídci nejsou vždy přátelští kamarádi, zejména když mají hlad. Člověk měl – na rozdíl od ostatních živočichů – od prvopočátku své existence o jednoho nepřítele navíc. Musel se bránit přírodě, svým sousedům, a k tomu ještě sám sobě a svým geniálním nápadům. Mýty nám vyprávějí o statečných, patrně psychopatech, kteří za svou nebojácnost zaplatili. Ikaros životem, Prometheus jaterními štěpy, drzá Niobé proměnou v kámen, Odysseus svými druhy, jen Herakles ze všeho vyvázl a nakonec byl povýšen na poloboha. Strach je totiž přirozenou brzdou před neuváženými činy.

Otázkou je, zda jej potřebujeme stejné množství jako na počátku svého vývoje, když už za každým rohem nečíhá šavlozubý tygr, ale zcela jiná nebezpečí, před kterými by nás lépe ochránil frontální kortex, než amygdala. Nicméně epidemie strachu nás usvědčují z toho, jak málo jsme se vymanili z přírody a vpluli do světa civilizace. Komety už nás neděsí tolik, jako před pár stoletími, ale co kdyby přece jen… Zvlášť když se objeví okolo data, jímž končí prastarý mayský kalendář - to už nemůže být náhoda! Pak je dokonce nutné, aby vystoupili vědci České akademie věd a vydali prohlášení, že konec světa se konat nebude, protože pan prezident a ČAV jej nepovolili. A kdyby se náhodou chtěl dostavit, bude rozehnán policií pomocí vodních děl, slzného plynu, chvatů a výstražných výstřelů.

Obchodníci se strachem nemají složitou práci, amygdala je tu přece jen déle, než frontální kortex. Proto této komodity ochotně využívají nejen diktátoři, ale i vládci mnohem liberálnější ve své domácí i zahraniční politice. Nejprve je třeba vytvořit obraz dostatečně odporného a zároveň děsivého nepřítele, před kterým je jejich silná ruka ochrání. Pak už to všechno jde, jak když to namydlí. Podívejme se do nedaleké minulosti, kterak poklesly preference jednoho z prezidentských kandidátů, když se o něm rozhlásilo, lživě, ale účinně, že chce de facto vrátit Sudety Němcům. Ta část národa, která byla informována, protože čte Blesk, se slila do jednotného šiku a dinosauří mozek slavil triumf.

Někdy o úmyslech můžeme jen spekulovat. Zdraví je po životě nejčastěji proklamovaná hodnota (na peníze dojde až v první řadě) a jeho ohrožení je důvodem k nesmírnému strachu. Prasečí, ptačí a do budoucnosti snad i klokaní chřipka je dostatečně účinným strašákem, aby na ní bylo možné vydělat majlant. Jak řekl kdysi Bertrand Russel: Nemůžeme důvěřovat ani jedinci, ani davu, ani národu, že pod vlivem velkého strachu budou přemýšlet racionálně a jednat lidsky. Která vláda by riskovala svou oblibu až existenci tím, že by nenakoupila dostatečné množství příslušné (byť v praxi naprosto neprověřené) vakcíny? To je přece kšeft! Pak se to sice vyhodí, ale to už budou u moci jiní, kteří budou pracovat s jinými horory.

Psáno pro Lékařské listy

PS: Jak je vidět, očkováním lze strašit z obou krajních pohledů, nyní je hlavním strašidlem jakási osoba hrozící ASPARÁGUSOVÝM SYNDROMEM v důsledku jakéhokoliv očkování.