Znáte to? Čím větší pozor si člověk dává na bolavý prst, tím častěji s ním o něco zavadí, nebo se se do něj praští, čím inteligentnější větu chce pronést, tím větší pitomost z něj vypadne. A nebývá to jen tak obyčejná pitomost, ale ta největší, jakou bylo možné najít.

Projednával jsem cosi s nevidomým pacientem a v naději na řešení jeho problému jsem použil klišé, „uvidíme“. On to přešel co naprostou samozřejmost, hovorový obrat, mně se to zaseklo jako nevhodné, nepatřičné a možná pro něj urážející a místo toho, abych se zachoval jako on, jsem začal zmatkovat. Tak, jak mi nařídil klasik: když blbnout, tak na kvadrát. Od té chvíle jsme „viděli“ v každé větě dvakrát, a to tak dobře, že jsme to nakonec měli jasně před očima...

Jednoruký tichomořský lovec ryb v povídce Jacka Londona o svou končetinu přišel ďábelsky jednoduchou chybou. Ryby lovil tak, že v jedné ruce držel hořící pochodeň a ve druhé plechovku s dynamitem a vloženou zápalnou šňůrou. Když světlo přilákalo dost ryb, zapálil šňůru a plechovku hodil do vody. Onoho osudného dne odhodil omylem pochodeň. Ještě horší osud postihl kapitána Harinxe ve stejnojmenném Hartogově válečném románu. Ve dvou krtitických chvílích mu nastavil strojník opačný chod, než měl; poprvé byla loď jen poškozena, podruhé byla nacisty potopena. Zatím pravděpodobně posledním příspěvkem do velké sbírky kuriozit je neplatný hlas Karla Schwarzenbergera při volbě prezidenta.

K pojmenování tohoto jevu vypomohl psychologii, respektive psychopatologii všedního dne, podobně jako v mnoha jiných případech, nešťastný opilec a básník Edgar Allan Poe. Jeho povídka The Imp of the Perverse (název do češtiny nejčastěji překládaný jako Démon zvrácenosti) líčí duševní procesy hrdiny, který spáchá dokonalou vraždu, na niž se nepřijde. Začne být ale pronásledován obsesí, „aby ji nevyzradil sám“, tak dlouho, až se mu to podaří. „Kdybych si byl mohl vytrhnout jazyk, byl bych to udělal,“ lamentuje odsouzený viník v cele smrti, „ale dlouho vězněné tajemství náhle vytrysklo z mé duše.“

Freud řešil tento problém v obsáhlé stati věnované chybným výkonům jako konflikt vědomé snahy s potlačeným nevědomým přáním. Žádný současný politik by si takové servítky nebral, mně ale zůstalo z prvního čtení tatíčkových spisů v paměti, jak se poslanec přeřekl a vyhrkl, že „vyšlo na svinstjevo“. Svinstvo, které se provalilo, chtěl cudně nechat nepojmenováno, leč jeho sprosťačící „id“ mu to neumožnilo. Dnes se nad svinstvem už nikdo nepohorší, naposledy se to přihodilo výboru Purkyňovy společnosti, když mě ztrestal za článek Komunismus je stejné svinstvo jako nacismus. Přestože si tam na to všichni hráli, tak o inkriminovaný výraz evidentně nešlo.

Mark Dillof, americký filosof, se domnívá, že kořeny sebezničující kompulze vyrůstají z šílené touhy po svobodě propojené s celistvostí a současné potřeby zrušit cokoliv, co by je omezovalo. Tato touha je tak silná, že každá překážka musí být odstraněna, třeba by to byla i vlastní osobnost. Potřeba zničit omezení i za cenu sebezničení je podle něj tak stará, jako lidstvo samo, jako příběh z knihy Genesis. Jakmile Bůh zakázal jíst ovoce z určitého stromu, vyvstala v prvních lidech touha ochutnat je a tím Adam s Evou připravili svůj pád.

Naproti němu harvardský psycholog David Wegner pro vysvětlení aktivit démona postuluje existenci „paradoxního děje“, který se odehrává v okamžiku, kdy se člověk snaží potlačit nebo zapudit určitou myšlenku. V takové situaci upíná svou mysl k něčemu jinému a tato strategie funguje, protože nikdo z nás není schopen udržet ve vědomí dvě věci současně. Aby však mohla být nežádoucí myšlenka odstraněna, je nutná existence nějakého mechanismu, který tuto konkrétní myšlenku zaznamená a identifikuje. Tento děj Wegner charakterizuje jako „nevědomé hledání přesně toho mentálního stavu, který je nežádoucí“.

Dejme tomu, že někomu přikážeme, aby nemyslel na tygra. V tom případě má co dělat se dvěma současně probíhajícími mechanismy:
a) vědomým vyhledáváním „odrušovače“ (distracter);
b) nevědomým vyhledáváním „tygra“.

Je jasné, že snaha kontrolovat a koordinovat dva procesy probíhající současně – vědomé myšlení a nevědomé impulzy – představuje zvýšené psychické úsilí, které činí systém náchylnější k chybným výkonům. „Démon“ se vynoří, když je systém přetížen, vědomé kontroly poleví a nevědomý impuls se prosadí.

Wegner dokládá své hypotézy desítkami pokusů, od experimentů s představami, přes sportovní výkony (když fotbalista před kopnutím penalty dostane instrukci, že nesmí „přestřelit“, většinou to udělá) až po jednoduchý výkon, v němž byly pokusné osoby vyzvány, aby zdvihly břemeno pomocí kladky s tím, že je nesmějí rozhoupat; zcela jistě je rozhoupaly, dokonce tak umělecky, že trefily i zakázaný směr.
Psychoterapeuti vychovaní v transakční analýze znají systematicky působícího démona patřícího do výbavy neuroticky jednajících lidí a dávají zapravdu spíš filosofovi a jeho myšlence o sebeničení. Klasický případ jeho působení navenek uvádí již ve své slavné práci o hrách Eric Berne. Mladá dívka dělá učňovské zkoušky v oboru servírka, ladně se promenuje s podnosem plným sklenic, když tu na ni úzkostná maminka zařve: Dávej pozor! PRÁSK!!! V u chvíli je vše na zemi a je po zkoušce. Naléhavě se vnucuje otázka, co je obsahem matčiny úzkosti? To, že dcera zpatlá zkoušku, nebo naopak to, že ji výtečně složí, bude samostatná a třeba by ji pak mohla opustit?

Od toho již není daleko neurotické opakování týchž chyb. Je to již dávno, ale mám to před sebou jako dnes. Do manželské poradny došla nešťastná mladá žena po třetím rozvodu s třetím alkoholikem. Když se nám spolu podařilo zvládnout depresi, v níž se potácela, nabídl jsem jí možnost pokračovat, už ne v léčbě, ale v procesu sebepoznání.

Řekl jsem jí tehdy, že dávno minula doba dynastických sňatků, stejně jako sčítání majetků touto cestou, neb jsme tenkrát měli všichni holé zadky, že ji nikdo nenutil, aby si vzala za životní partnery tři stejné psychopaty. Že to byla jen její šťastná ručka, která po třikráte neomylně sáhla do výkalů. A že je zde riziko, že se tak stane i po čtvrté. Odbyla mě a pravila, že už si dá pozor. Asi za půl roku se vynořila s radostnou zprávou, že konečně našla toho pravého a směrem k mým pochybám s levou rukou na hrudi a pravou pozdviženou k nebesům pateticky pronesla: „Já vám přísahám, že to není alkoholik“.

Opravdu nebyl. Byl to toxikoman. Jeden z prvních, co se u nás vyskytli.

Ona to není žádná legrace, ale vůbec žádná legrace to není, když to odskáčou nevinní. V uvedeném případě její děti, v případě kolektivní neurotické repetice špatných rozhodnutí nejen ti, kteří je udělali, ale s nimi půlka národa, která myslela hlavou a nepodlehla démonu perverze.

Římskokatolický kněz, teolog, přírodovědec, pedagog a spisovatel, Marek Vácha, napsal po lednové volbě: Národ, jehož nejčtenější tiskovinou je deník Blesk, si zvolil prezidenta.

Jaké potěšení nám as přinesou volby další? Zpěváka Landu? Mohl by být ministrem kultury.

(Psáno pro Lékařské Listy, mírně upraveno)