Ukrojil jsem si krajíc čerstvého měkkého chleba, namazal si ho sádlem se škvarkama (já vím, že správně je se škvarky, ale já jsem to udělal tak, jak jsem to popsal), nakrájel na něj cibuli, posolil a s chutí snědl. Pátral jsem v chuťové, pocitové a prožitkové paměti, zda mi chutná jinak, když přestal být nebezpečným zakázaným jedem. Když po několika desetiletích výstrah a zákazů příslušné instituce náhle zjistily, že je to vlastně zdravé jídlo, že se nejen smí, ale dokonce má jíst, protože... (zdůvodnění najdete – ostatně jako vše – na internetu; tam je totiž všechno).

Bylo to stejně dobré, co dobré, vynikající jídlo, jak v dobách, kdy panovalo přesvědčení, že takto nezdravě se mohou stravovat jen lidé s charakteristikami potenciálních sebevrahů. Protože ani tenkrát pro mne sádlo se škvarkama nepředstavovalo žádné zakázané ovoce. Té manipulaci jsem nepodlehl. Necloumá z toho se mnou žádná hrdost, byl to instinkt, „moudrost těla“, nebo mlsná huba (ta asi ne, s tou by musel souviset pocit provinění a ten se mnou také nikdy necloumal), nejspíš ale očividná nesmyslnost toho zákazu a také píseň Jiřího Suchého: Sádlo na chleba, do vlasů kvítí..., které mě uchránily před manipulací ze strany

- hygieniků výživy,
- osvětářů,
- dietních poradců,
- obchodníků se zdravými potravinami,
- ministrů zdravotnictví
- a nakonec i tak všemocné organizace, jakou je WHO.

Svůj zážitek s chlebem se sádlem a se škvarkama jsem zhodnotil jako důvod k tuplované radosti: jednak byl vskutku pěkný a jednak byl důkazem, že jsem manipulaci odolal. Chci se tu proto podělit o radost a připomenout, že existují obrany proti každodenním přívalům manipulace, jíž jsme vystavováni.

Co je manipulace? V první řadě prasárna! Dále pak, jak uvádějí všechny slovníky, snaha přesvědčit druhé. Mnoho z nich ale nepíše, jak ničemnými prostředky je tato snaha uskutečňována. Počínaje arogancí a vyvoláváním strachu, přes evokaci pocitů insuficience, závazku, viny, až po apel na soucit, empatii a další morální kvality. Manipulátor se může stavět stejně tak mocným a hrozným, jako bezmocným zoufalcem, spasitelem, stejně jako vyděračem. Slavný sociální manipulátor Dale Carnegie sice nepostavil žádnou halu nesoucí jeho jméno, ale perfektně formuloval podstatu manipulace: Chcete-li někoho přimět, aby udělal něco, co chcete vy, musíte ho nejdřív přimět, aby to chtěl udělat.

Everett L. Shostrom nám poskytl přehled osobnostních stylů, jimiž se manipulátoři vyznačují. Jsou to diktátor, chudáček, počtář (toho popsal již před ním Kecal: „počítá co mu to, počítá co mu to vynese“), popínavý parazitický břečťan, drsňák, obětavec, poslední spravedlivý, opatrovatel (transakční analýza tento typ dokonce nazývá spasitelem) a mafián. Manipulační styl celkem jasně vyplývá z trefného označení a není třeba to dál rozpatlávat.

V běžných mezilidských vztazích známe své pappenheimské (kdo by je neznal!) a víme, jak se jim ubránit, nebo raději vyhnout. Horší je, když jsme manipulováni masově. Psycholog Jeroným Klimeš míní, že existují také altruistické manipulace, například rodičů s dětmi nebo ve zdravotnických oborech, kde se využívá psychologických metod a prostředků k přesvědčování lidí, aby se chovali ke svému prospěchu, ale tomu, stejně jako přesvědčování politiků, nevěřím.

Přeji všem lidem dobré vůle do příštího roku, aby uměli zapojit zdravý rozum, až jim někdo bude vnucovat, co mají chtít. Když už jsme tak bezbožný národ, že Boží pomoc se nám nezdá, aby ti, kteří ji neberou, uměli tedy se Satanem (nebyl taky žádné béčko) každému manipulátorovi natvrdo jasně říci: Non serviam! Věřím, že když se to všichni naučíme, vede z tohoto bodu i cesta dál.