Sigmund Freud nám kromě příjemného sexu odkázal také méně přehledné a ne vždy milé nevědomí. Měl za to, že tvoří něco kolem devadesáti procent mozkové činnosti, ukazuje se ale, že bude mnohem rozlehlejší a mnohem častěji, než si myslíme, aktivní v běžném životě. Když tak hrdě prohlašujeme, to jsem udělal/udělala JÁ, často ani netušíme, kolik práce za nás odvedlo naše nevědomí.

A to nemluvím o dýchání, polykání a dalších funkcích, které když se pokusíme vědomě ovlivnit, zcela vyhodíme z jejich přirozeného rytmu, ale o takzvaně vědomých činnostech, jakými je třeba jízda na kole nebo řízení auta. Noha sešlapuje brzdový pedál o půl sekundy dříve, než situace, kvůlí níž to dělá, dosáhne úrovně našeho vědomí. Necháte-li se slovně navigovat – i zkušenou hospodyní – při vaření kávy, máte velkou šanci, že se opaříte, protože její vědomé instrukce nejsou s to postihnout celou jemnou orchestraci motoriky, která běží automaticky. Čím více se snažíme vědomě zasahovat do zaběhaného chodu nějaké takové činnosti, tím více pokazíme. Ukázkovým příkladem je pianista, který začne „přemýšlet“ nad prstokladem jindy plynule zahrané skladby.

Jak nevědomí pracuje, dokládá následující experiment: Máte před sebou čtyři balíčky různých karet, které jsou složeny lícem navrch zcela nesystematicky z mariášek, rummy, tarotů a bůhví čeho ještě. Vašim úkolem je vytáhnout správnou vrchní kartu, za kterou dostanete žeton.

Během pětadvaceti pokusů (metoda pokus – omyl) bezpečně zjistíte, že odměnu dostanete vždy, když zvolíte kartu z prvních dvou hromádek, bez ohledu na její hodnotu, barvu či provenienci. Ale už při třináctém pokusu, pokud volíte nesprávně, se vaše nevědomí začne „bouřit a protestovat“, jak zjistí všechny registrační přístroje, na něž budete napojeni. Vnímaví jedinci si toho po několikátém dalším nesprávném pokusu všimnou a říkají tomu intuice. Angličané zase „gut feelings“. Emoce nás upozorňují dřív než rozum!

Naše nevědomí, poskládané z milionů a miliard samostatně pracujících modulů, tedy řeší mnoho záležitostí mnohem dřív než naše oslavované vědomí. Osobně si to představuju (a pomáhá mi to) jako továrnu na romány, kterou řídil Alexandre Dumas starší. Dělníci pera dodávali materiál a on to třídil. Neurovědci a filosofové nakonec usoudili, že naše vědomí přece jen k něčemu je. Že má jakousi exekutivní moc a že buď povolí nebo zakáže akce nevědomých dříčů, které jdou jak pospolu, tak proti sobě. Ale přiznejme si hned: jak kdy.

Scientistní představitelé se totiž kloní k přesvědčení, že celá lidská bytost oslavující sebe sama jako člověka tuplovaně rozumného (Homo sapiens, sapiens), není nic jiného, než důmyslný, ale víceméně jednoúčelový mechanismus na replikaci DNA. O nic jiného prý Matka Příroda neměla zájem, ale není zcela jasné, jaký názor na to měl Otec Stvořitel. Nemá to lehké, protože vědci snášejí pro své hypotézy vskutku sofistikované argumenty. Například: proč se mužům líbí letmo zahlédnutá ženská tvář víc, než když se na ni mohou dívat déle? Protože pro sobecký gen je výhodnější – i přes možné energetické výdaje – vydat se za účelem spojení za pravděpodobným cílem a nakonec se (ne)zklamán vrátit a jít svou cestou, než nechat uniknout možnou kvalitní kořist!

Signálem našich záměrů a současně jejich řídícím centrem jsou naše emoce, které – jak plyne z jejich pojmenování (hnutí, pohnutí) – nás naladí v osách podráždění – útlum, přiblížení – oddálení a spolupráce – soupeření. Do vědomí jsou pak překládány jako pocity. Jak píše výstižně Antonio Damasio: Emoce se odehrávají v divadle těla, zatímco pocity se odehrávají v divadle naší mysli. Jsou to tedy tělesné procesy, žádní efemérní motýlkové.

Lauri Nummenmaaa z University Turku se svými spolupracovníky publikoval v posledním únorovém čísle časopisu Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America jakousi mapu, kde v těle pociťujeme jednotlivé základní (hněv, strach, odpor, radost, smutek, údiv) a některé z nich kombinované emoce, připomínající trochu Jasného film: Až přijde kocour. S jeho laskavým svolením zde tento zajímavý pohled přikládám, navíc s dodatkem, že tyto stavy jsou univerzální bez ohledu na etnikum či kulturní zvyklosti (pokusné osoby pocházely z Finska, Norska, Švédska a Tajwanu).

Emoční signály si buď uvědomujeme, nebo také ne. Jedna hypotéza týkající se některých psychosomatických poruch hovoří o tzv. emoční negramotnosti (alexithymie), při níž jsou si pacienti vědomi tělesných projevů, ale ne už vlastních pocitů.



20. února 1938 Hitler prohlásil, že mezi zájem Německa patří ochrana Němců v Rakousku a Československu.

Rada federace Federálního shromáždění Ruské federace na přelomu února a března 2014 schválila vyslání armády na Krym pro ochranu krymských Rusů.

Dikce je stejná, moje emoce také.