Svatá Pakáž bylo nejkrásnější děvče v celém Utrechtu. Když šlo okolo, všichni vzdychali a volali: To je pěkná Pakáž! Nebo: To je ale Pakáž! Alespoň tak to tvrdí historické prameny tradeskancionalistů.

Německé či francouzské „bagage“, z něhož je pojem odvozen, ale mělo v ústech vojenským duchem prostoupených bojechtivých vlastenců pejorativní charakter hnusáků - polocivilistů či dokonce téměř civilistů, neboť označovalo podpůrné a doprovodné armádní jednotky týlových služeb zajišťující zavazadla statečných bojovníků a jejich zásobování vším potřebným. Včetně sexuálních služeb. Z nichž pak narcističtí vůdci preferují přímou rektoskopii prováděnou namydlenou hlavou.

Jedná se tedy primárně o označení vojenské, označující a definující skupinu oddaně sloužící udatnému vojevůdci a jeho věrným. Podílí se též na vítězství a přestože je to až ve druhém sledu, žádá svůj podíl na kořisti.

Vojevůdci mají charisma. Diktátoři také, proto mohou pohodlně manipulovat davem oslněným jejich září a kochajícím se představou, že část této záře dopadá i na něj. Inteligence takového uskupení se rovná inteligenčnímu kvocientu (IQ) toho nejblbějšího dělenému počtem lidí, kteří dav tvoří. Limitně se blíží nule.

Wikipedie k tomu dodává: „Jedinci v davu se neřídí vlastním svědomím, ale dělají to, co ostatní (novějším termínem řečeno - jsou konformní) a jsou tak mnohem snáze ovlivnitelní nějakým vůdcem. Jedinec, který je součástí davu, je o několik stádií civilizačního vývoje níže. V minulosti byla Le Bonova Duše davu velice oblíbená (na přebalu se tvrdí, že ji rád četl i Adolf Hitler).”

Vůdce a říšský kancléř právě zde zmíněný okouzlil svou genialitou průměrnosti nejen velkoněmecké spoluobčany, ale měl houf ctitelů v zemích, do nichž hodlal rozšířit své působení. Během krátkého období tzv. druhé republiky jich našel mezi Čechy (mezi Čechy domov můj...) nepřeberné množství. Pro jejich pozdější nadvládu vynalezl Rudolf Beran příhodný název: autoritativní demokracie. Rudolf Beran a několik dalších skončilo špatně, jiní se zavčas dali do KSČ a ve vládnutí zdárně pokračovali. Kdo to odskákal naprosto nevinně, byl JUDr. Emil Hácha, na kterém si vybili frustrace všichni, počínaje Benešem a konče vlasteneckými Čechy (mezi nimiž je domov můj...). Podobně, byť měkčeji, dopadl Vlasta Burian. Pojem „pakáž” tak zde nabyl i civilního rozměru.

Cár Vladimír harašící mírumilovným jaderným arsenálem, který jeho gobelsovští rétoři neváhali vytáhnout co argument, má zde (mezi Čechy) pro své velmocenské plány mnohé obdivovatele. Možná jich ani není tolik (Bobošíková také ve volbách nezvítězila), řvou ale dost hlasitě.

Bylo by tragické čekat, až je poznáme po ovoci. Jsou totiž dobře k poznání již po květech. Ty smrdí frustrací ze ztracené moci víc než Titan Arum.