Nastoupil jsem do osmnáctky. Abych nebyl na pochybách, kde vlastně jsem, zařval za mnou mládenec sedící na invalidním sedadle (nejspíš invalida na hlavu): „Jedu tramvají.“ Tuto neobyčejnou historickou událost sdělil spolucestujícím a někomu na druhém konci telefonického spojení. „Jedu na Karlák,“ upřesnil cíl své cesty. „Budu tam tak za čtvrt hoďky a možná dřív.“ Hodnotu časové informace jsem ocenil. Za tu dobu totiž stačil seznámit se svými záměry ještě tři lidi, přičemž jednoho, který zřejmě něco namítal, stihnul ještě pokárat: „Neser, vole!“

Považuji proto za nezbytné přidat ke dvěma dosud registrovaným chorobným jednotkám vztahujícím se k mobilním telefonům ještě jednotku třetí, zvanou vopruz. Řešení nabízí uvedený záběr, který přestože pochází z minulé doby, je použitelný i v případě smartphonů: http://www.spy.cz/video/zabava/2547-silena-telefonistka

Na první pohled se jeví vopruz jako pouze společensky závadný, může však nabýt formy sebevražedné (telefonující nevnímá hrozící nebezpečí, do něhož vstupuje, nebo které se naň řítí), ale také vražedné (telefonující řídí vozidlo, které se může stát smrtící zbraní).

Nehodlám se zde zabývat tělesnými poruchami způsobenými buď nesprávným používáním přístroje (otlačené uši, gynekologické potíže po použití telefonu jako vibrátoru), ani vlivem elektromagnetického záření (zavařený mozek, neplodnost a impotence ze zavařených varlat), ani kolaterálními škodami na partnerských vztazích vzniklých po objevech utajovaných SMS, ale dvěma psychopatologickými jednotkami, které už dokonce mají své pojmenování.

Seriózní statistika ze začátku dubna tohoto roku uvádí, že za jeden rok (březen 2013 – březen 2014) přibylo na Zemi celkem 145 milionů normálních telefonistů, takže jich je ku dnešku 784 000 000, což představuje 23% přírůstek oproti loňsku. To jsou ti, co používají přístroj méně než 16x denně. Pak tu je 440 milionů cvoků, kteří sáhnou po mobilu 16-60x za den (před rokem jich bylo 283 milionů, takže jich je o 55 % víc). Nakonec jsou tu kandidáti na blázinec, jejichž potřeba kontroly telefonu je vyšší než šedesátkrát za den a těch je ku dnešku 176 milionů ve srovnání s loňskými 79 miliony, takže vykazují 123% přírůstek. Rekrutují se hlavně z mladé a střední generace, převahu tvoří ženy. Kromě mobilů převládají v jejich zájmech sportovní fandění (pasivní), móda a automobilismus.

Nomofobie (odvozeno z anglického „no mobil“, tedy mobil není) je stav narůstajícího napětí a úzkosti v případě, že postižený nemá mobil po ruce, že v místě není dost silný signál, že mu/jí už dvě minuty nikdo netelefonoval ani neposlal SMS. Na cestě do maléru je podle nejrůznějších anket kolem 90 % všech uživatelů, kteří přiznávají, že prožívají nepříjemné pocity, pokud se nevěnují telefonu alespoň jednou za hodinu. Z tohoto zlozvyku se posléze stává návyk, který přechází do závislosti s následujícími manifestními příznaky:

• berou si mobil do poslele;
• ještě po ulehnutí telefonují a posílají SMS;
• při probuzení v noci posílají SMS;
• ráno je jejich první počin kontrola telefonu;
• přes den se nedokáží odpoutat od telefonu;
• při jídle jej mají položený vedle talíře a několikrát během oběda jej zkontrolují
• kontrolují jej několikrát za hodinu;
• berou si mobil sebou na záchod, do koupelny, na pláž, do kostela, do divadla, atd.;
• nedovedou odložit mobil ani při sexu;
• 18 % žen z kritické skupiny (více než 60 kontrol denně) uvedlo, že telefonuje během sexu nebo bezprostředně po skončení;
• eventuální ztrátu mobilu hodnotí hůř než ztrátu peněženky nebo klíčů od domu či od auta.

Za nejbizarnější považuji případ muže z Londýna, který přestal jezdit metrem, protože se bojí, že by mohl zmeškat nějakou zprávu v místech, kde není signál.

Textafrenie je chorobná jednotka psychotické hloubky, která už byla popsána v odborné literatuře. Objevuje se především u mladých lidí a popisy přicházejí z Indie a jihovýchodní Asie.

Jde o kombinaci sluchových event. tělových halucinací a bludného přesvědčení, že dotyčný slyšel tón či cítil vibrace telefonu v situacích, kdy se nic takového nestalo. Podle článku v Afr J Psychiatry se šíří tyto poruchy velmi rychle (na mě to dělá spíš dojem hysterické epidemie) především mezi teenagery. Autoři uvádějí, že podobně jako u nomofobie, je mezi postiženými nápadně vyšší přítomnost úzkostí, depresí, poruch spánku, anorexie, předrážděnosti, impulzivity a dalších obtíží, včetně psychosomatických. Uváděny jsou také poruchy pohyblivosti palce. Jedna z hypotéz totiž tvrdí, že se s používáním mobilu mění anatomie ruky a usazení palce v dlani.

Pochopitelně se zde ucházejí o chleba (co chleba! přímo biskupský chlebíček!!!) farmaceutické firmy, protože tendence udělat ze zlozvyku chorobu je následována nabídkou těch jedině správných a účinných psychofarmak. Odborníci z oblasti duševního zdraví doporučují pro návrat psychické rovnováhy následující postup:

• Uvědomte si, v jaké situaci saháte po telefonu. Jaké jsou vaše emoce? Nuda? osamělost? Úzkost? Zamyslete se, co jiného než telefon by vás mohlo uklidnit, potěšit.
• Projevte sílu vůle, když uslyšíte zazvonění. Vždyť nemusíte hned odpovídat. Nejlepším řešením je vypnout zvuk.
• Buďte ukáznění a naučte se vůbec nepoužívat telefon v některých situacích (když jste s dětmi, když řídíte, na schůzkách) a také v některých předem stanovených hodinách (např. od 21:00 do 9:00). Budete překvapeni, jaké potěšení vám to přinese.

Jakkoliv na svou „normalitu“ nesázím, tím méně sirotčí peníze, co se týče mobilů, jsem si jist, že mě žádná z uvedených obtíží nestihne. Mám mobil doma v šupleti a používám jej jen jako rodinnou vysílačku, jinak ne. Musím-li napsat SMS, činím tak z počítače. A mám pokoj! Co si o tom myslí ostatní, je mi srdečně jedno.