Považuji za slušné nadpis ocitovat a zařadit alespoň do nejbližšího kontextu: jak známo, král Lávra, jinak celkem dobrotivý panovník, měl oslí uši a tuto skutečnost úspěšně tajil. Jednou ze strategií bylo, že se dal holit jenom jednou v roce, pak holiče nechal oběsit a tím si dokonale zajistil jeho mlčenlivost.

Jak napsal Karel Havlíček Borovský: Divili se lidé, mrzela je dost / na tom dobrém králi tato ukrutnost. / Však co král chce, zdrávoť pro poddané, / tak po čase zvykli si Irčané / na tu podivnost.

Středověcí panovníci měli různé šváby na mozku a nejeden si do učebnic dějepisu odnesl přízvisko „šílený“. Na českém trůnu se také vystřídala hezká řádka osobností, o nichž bychom mohli přinejmenším říci, že byly svérázné. Vezměme třeba poslední Přemyslovce. Přemysl Otakar I. byl jako politik ztělesněním úsloví, kam vítr, tam plášť. Nakonec pod nejapnou záminkou vypudil po dvaceti letech manželku a věnoval přízeň mladému křoupátku.

Jeho syn Václav I. by si zasloužil léčení. Lovil tak vehementně, až si v lesích vypíchl oko. Nesnášel zvuk zvonů, protože mu způsoboval záchvaty buď migrény, nebo epilepsie a měl unikátní fobii – nikde jinde jsem ji nenašel: v místnosti, v níž spal, nesmělo být zlato.

Přemysl Otakar II. byl pruďas a vyhlášený surovec, Václav II., jeho syn, zřejmě k rodovým vlastnostem utrpěl ještě kruté dětství, takže v dospělosti byl těžce poznamenán, trpěl obsesemi, fobiemi, bál se koček, bouřky, bál se, že ho někdo otráví. Po zvlášť velkých hostinách se nechal věšet hlavou dolů a šimrat v krku, aby tak vyzvrátil možný jed. Přitom všem byl (jak píše Havlíček v jiné souvislosti) „in puncto sexti štvanec“, měl deset dětí s první ženou Jitkou, jedno s Eliškou Rejčkou a několik levobočků.

K vraždě Václava III. mělo dobrý důvod dost lidí: jako spojenec byl naprosto nespolehlivý a věrolomný, v opilosti rozdával statky, které, když vystřízlivěl, žádal nazpět a pokud mu je nechtěli vrátit, stavěl na stůl hliněné hrnečky a rozbíjel je s komentářem, že to jsou hlavy jeho nepřátel.

Eliška Přemyslovna byla pletichářka, osobně sice neúspěšná, ovšem zatopila mnoha lidem a její manžel – to by měli lékaři panovníků vědět – dal svého prvního doktora utopit, takže ten druhý, než se k němu dostavil, si to pojistil několika panovnickými zárukami.

Otec vlasti byl udatný bojovník, to ano. A také pěkný hejsek: i papež ho napomínal, aby ho umravnil. S Buškem nejednu číši vypili a jak vypráví pověst, na Karlštejně ho pak strašil rarášek, takže lze spekulovat, že toho nevypil zrovna málo. Do věku, kdy už ostatní seděli doma na zadku, jezdil po turnajích, takže v důsledku zranění zcela ochrnul. Měl ale neuvěřitelné štěstí na lékaře, kteří ho zachránili na svou dobu fantastnickými ortopedickými postupy. No a jeho dlouho očekávaný syn byl slaboch a opilec. Jeho příběh mám na hezké prezentaci, kterou považuji za jeden díl rozsáhlejšího cyklu OPILCI NA PRAŽSKÉM HRADĚ.

To byl temný středověk! Teď je jiná doba, meč i přeslice jsou představitelům státu k ničemu, neb jsou již téměř celé století voleni. Demokraticky – v mezích té demokracie, která právě panuje. Ať už ale panuje jakkoliv, jejich postavení je trochu jiné, než postavení vládců feudálních.

Přesto se někteří považují za vyslance bohů, ne-li za bohy samotné. Když před pár roky otiskl kolega Hnízdil svůj názor na jednání Václava Klause, které vykazovalo vskutku prvky narcismu a zmínil možnost psychiatrického vyšetření, což z medicínského hlediska není nic dehonestujícího, strhla se bouře a takynovinář Adam Bartoš neváhal vyhrožovat kdekomu, mně taky, jak s takovou verbeží zatočí. Měl na své straně dost hlasů...

Přitom termín“psychopatie“ je dnes používán jako neoficiální, jako pracovní pomůcka a je tendence sdružit pod něj jedince s určitou odchylkou práce mozku, kterých je v populaci asi jedno procento. Že se tato tématika těší stálému zájmu, ukazuje návštěvnost mého blogu.

Narcistu salónního vystřídal narcis lihový, pardon, lidový, zvolený tentokrát přímou volbou všech občanů bez pojistky odvolatelnosti v případě nezpůsobilosti k výkonu funkce. Je otázkou, zda nezačít uvažovat o způsobilosti hlavy státu. Je zde několik indicií, které by mohly ukazovat směrem k poruchám souvisejícím s úbytkem tkáně, jíž je zapotřebí k jejímu zvládnutí. Roztomilý výstup s plyšákem v náručí, ztráta kontroly nad občansky tolerovanou mírou hrubostí a vulgarit a některé projevy, které se dostaly do rozporu s tím, co náš stát jako člena EU a NATO zavazuje, abych se už nevracel ke scéně s virózou ve Svatováclavské kapli, vyvolávají otázku, zda jde o nastolení nových pravidel politiky, etiky a etikety, nebo o něco, co se vymklo kontrole.

Nepochybuji, že také tato moje úvaha vyvolá nevoli u mnoha lidí a bojím se, že ani medicína – která vládne nad našimi životy od kolébky po rakev – nebude ochotna zaujmout stanovisko. Máme tu konečně precedens: když náš první dělnický (taky lihový) prezident skonal na následky syfilidy, lékaři to na dlouhou dobu také ututlali. Panovníci dokážou být totiž mstiví nejen zaživa, ale i po smrti.