Láska a smrt jsou jediná dvě témata, která se mohou objevit ve slušném dramatu. Vražda pak je magnetem pro publikum, detektivka oblíbenou pohádkou dospělých, ale ta, která nezačíná klasickou kapitolou, v níž se najde mrtvola, je záhy odkládaná do království zapomnění. Televizi už roky nesleduju, takže nevím, kolik vytéká denně krve z obrazovky, ale letmý pohled do programů mě ujišťuje, že tomuto žánru krize nehrozí.

Ani v reálném životě to nevypadá na odchod ze scény. Vražd máme v naší zemi ročně něco kolem 150, spíše víc, tedy zhruba tři do týdne. K tomu máme něco přes 600 usmrcených na silnicích (629 v roce 2014), což dává dvanáct do týdne, takže tu máme v průměru přibližně dvě násilně a tragicky vytvořené mrtvoly denně.

A ptejme se, o kterých z nich se píše? S velkým uspokojením o těch víkendových, zejména jde-li o Velikonoce, začátek a nebo konec prázdnin, s dodatkem, že jich bylo méně než loni. Pak o některých zvlášť odporných. Pozornosti medií by jistě neunikl Thurberův ledový vévoda, který všechny popravené (vraždám, které provádějí mocní, se pro jistotu, kdyby se tito vrátili, říká popravy – jako že se tak stalo po právu) nechal nadrobit husám. Měl tu několik epigonů. Už v historii se dostali hnusní vrazi mírumilovného cvočkáře Dandy do dějepisu v podobě balady, kterou zná u nás každý vzdělanec. Takto vzpomínaných celebrit je však poskrovnu.

Ale týden vydrží v titulcích ta jediná vražda v roce spáchaná šílencem. Ano šílencem, neboť lid prostý i sofistikovaný dělí nemocné trpící nějakou duševní poruchou na blázny, ti jsou nám pro srandu, a na šílence, z těch jde hrůza. Méně zajímavá kategorie trotlů, magorů, cvoků, psychopatů a blbců je mediálně nepřitažlivá pokud jde o deviaci od normy, spíš se s jejími představiteli setkáváme v jiných rubrikách.

Pak ožije úžasná otázka dýzlů: Jak je to možný?!? (Pro později narozené vysvětlení: dýzl byl délesloužící poddůstojník, blbec, který by se byl v civilu neuživil, a proto zůstával na vojně. Dnes tyto osoby zastávají významné funkce.) Otázka kladená ošetřujícím lékařům, primářům a soudům. Ti všichni – podle rozhořčených dýzlů – měli včas takovéto individuum dostat za mříže a držet ho tam, pokud možno, až zčerná.

Opticky pak jeden psychiatrický pacient dostane víc prostoru, než něco kolem osmi stovek dalších zabijáků. Takové popularitě už se těší jen zvláště významní sólokapři: dvouhlavá telata, prezidenti a z vrahů jen ti sérioví. Konzumentům těchto senzačních zpráv, reportáží a vskutku hlubokomyslných úvah to dodává falešnou jistotu: my jsme normální, my bychom to nikdy neudělali.

V čem je ta jistota falešná? V tom, že je tu 800x větší pravděpodobnost, že v případě násilné smrti je odrovná nikoliv šílenec, ale někdo „normální“, stejný jako oni. Jak nejsme ochotni vidět nebezpečí, tam kde skutečně je! Nejen, co se týká vražd…