Petrův princip: Všichni lidé se snaží o povýšení, přičemž jako legitimace k němu je chápáno, že se osvědčili na nějaké méně důležité práci. Tak postupují vzhůru, až konečně narazí na funkci, na kterou nemají a tedy se na ní neosvědčí – a uvíznou tam. Tak se postupně všechny společenské struktury zaplňují neschopnými lidmi.

Ivan Vyskočil kdysi napsal povídku, jejíž absurdita není nic jiného, než smutná realita dotažená do optimistických konců. Můžeme říci: kéž by to tak bylo! Bohužel, jsme v půli cesty. O co jde? Dva bývalí spolužáci se náhodou potkají a zajdou do vinárny. Ten úspěšný se chlubí, kam to dotáhl, a jeho partner na dotaz nakonec přiznává, že se živí tím, že dělá blbce. Není to nijak lehké zaměstnání. Musí ve své funkci podávat návrhy na řešení problémů, které jsou dokonalým negativem toho, co je opravdu třeba udělat. Ředitelství pak na základě odmítnutí jeho nápadů udělá to správné rozhodnutí.

Tohle systemizované místo bylo zrušeno a podle Petrova principu se do pozic, kde se rozhoduje, dostávají lidé, kteří by takové podřízené potřebovali víc než prase drbání. Nejlépe je to vidět na Ministerstvu školství a Ministerstvu pro místní rozvoj, kde nemají ani kompetentní úředníky, kteří by rozhodli, ani blbce, kteří by poradili a tak si žádost o dvoumiliardový nákup speciálních přístrojů pro Národní ústav duševního zdraví budou přehazovat tak dlouho, až peníze propadnou do pekel, protože uplyne doba nutná k jejich utracení.

Ti alespoň přiznají barvu. Co si ale myslet o děkanovi Fakulty sociálních věd, který v sobotním rozhovoru pro Lidové noviny na téma potratové pilulky, která je k nám zaváděna ve chvíli, kdy každé šesté těhotenství (navzdory dostupné antikoncepci) končí potratem a kdy porodnost české populace trvale klesá, odpovídá stereotypně, že „taková je doba a sem nás zavedly technologie“. Je-li tohle esence české filosofie, lepší na Universitu Karlovu poslat potratovou pilulku! To opravdu můžeme postrádat. Nebo vypsat přijímací řízení, nebo přijmout někoho z příslušné politické strany, nebo z příbuzenstva, jak už se zřejmě stalo jinde.

Že za sebe nechala rozhodnout soudkyně Králová už přede mnou zmínila řada lidí, zůstává tedy otázkou, čí rozhodnutí bylo umístit husitský prápor na Hrad. Že by se pan prezident pro své nedokazatelné pravdy chtěl nechat upálit?