Před dvě stě padesáti miliony let se na Zemi objevili dinosauři. Na to, jak velké měli tělo, měli docela malý mozek a v tom mrňavém mozku měli ukryty dva shluky nervových buněk, kterým se říká „jádra“. Tomu jednomu, protože se podobalo mandli, říkali řecky amygdala (a to mu zůstalo), zatímco to druhé nazvali thalamus, což je řecky komůrka. Ona je to spíš vrátnice, kterou musí projít všechny vzruchy, než se dostanou dál.

Amygdala uměla a umí dodnes všeho všudy dvě emoce: strach a vztek. Víc dinosauři nepotřebovali, s tím si vystačili. Když přišel přes thalamus nějaký podnět, který vyvolal buď strach, nebo zlost, uměla amygdala vydat některý ze tří povelů: ztuhni, útoč, nebo prchej, co ti síly stačí.

Nic netrvá věčně; dinosauři vymřeli a vystřídali je savci. Napřed malí, pak velcí. Ti si ponechali dinosauří mozek a přidali k němu navíc to, co potřebovali k přežití. Je toho docela dost a k základním dvěma emocím přibyly další. Emoce jsou vlastně řídící systémy, které připravují a nastavují organismus tak, aby správně reagoval na vzniklé situace. Savci tedy mohou mít strach i vztek, ale dokážou mít i radost, smutek, nad odpornými a nebezpečnými potravinami projevují odpor až hnus a mohou být i překvapeni a nad tím, co je překvapí také po svém uvažovat.

Nakonec se na Zemi objevil člověk, který od svých předchůdců přebral jejich řídicí systémy, především ty emoční a ke skromným úvahám šimpanzů a orangutanů přidal ty svoje, které se rodí z jeho mozkové kůry. Ta je celá zkrabatělá, aby se do hlavy vešlo co nejvíc nervových buněk. Kdyby se ale vyžehlila, nebude o moc větší než velká pizza. Ale těch možností!

Můžeme tedy říci, že máme z funkčního hlediska tři mozky: jednak ten „dinosauří“, který toho sice moc neumí, ale zato to umí za ta léta docela dobře, nad ním bohatší a rozvinutější mozek „tygří“ a úplně nejvýš mozek lidský, který umí ty, co má pod sebou, docela zvládat. Musí se to ale naučit. A nesmí se strachu bát. On totiž není jenom zlý, za jistých okolností nás chrání před přílišným riskováním. V případě onemocnění nás ale oslabuje a je proto lepší s ním zatočit.



Jaké jsou projevy strachu a úzkosti? Všechny, které vyvolá amygdala, když připravuje organismus na útěk. Především se napnou svaly, a to někdy až tolik, že se začnou navzájem přetahovat ohýbače a natahovače, čehož je výsledkem různě silný třes. Ke svalům přitéká zvýšené množství krve s živinami. Přísun zajišťuje srdce, které začne bít rychleji a silněji, což pociťujeme velice nepříjemně. Dýchání se zrychluje a prohlubuje a může nastat stav „překysličenosti“, dechové centrum pak není drážděno, ale člověk má nesprávný dojem, že se dusí a začne dýchat o to usilovněji. To může skončit až mravenčením a brněním drobných svalů obličeje, což postižené znervózní ještě víc. Když většina krve nateče ke svalům, odkrví se dlaně a prsty, proto také prochladnou a často se opotí. Podobně se odkrví trávící systém, což pociťujeme od sucha v ústech, přes pocit nevolnosti v břiše až po nucení na stolici. Také močový měchýř se nutkavě vyprazdňuje. Husí kůže je pozůstatkem stavu, kdy naši předkové měli srst a její zježení mělo zvětšit obrys postavy a zaplašit nepřítele. Je tu ještě celá řada dalších příznaků, tyhle však jsou nejvýraznější. A co horšího, posílají zpětně zprávu o poplachu do dinosauřího mozku a ten zase posiluje všechny uvedené projevy.



Mobilizovat silnou vůli a zahánět touto cestou strach je počínání, které se podobá hašení požáru benzinem. Veškerou energii, kterou na potlačení vyvineme, totiž doslova spolyká adrenalinem řízený systém mechanismu strachu a všechno je ještě horší. Je třeba jít na to mazaně a strach ošidit. Vzpomeňme na začátek, že vedle amygdaly je thalamus, což je jakási vrátnice, kterou projdou všechny signály, jež jsou vedeny dál. Je proto nutné, aby rozumová centra vyslala do této centrály takové signály, které zcela přehluší poplašné úzkostné signály z amygdaly a budou těmi vůdčími. Je třeba, aby rozumová centra vyslala povely k odpoutání pozornosti od příznaků strachu a úzkosti a naplnila mysl něčím, co nás zaujme takovým způsobem, že na úzkost nezbude žádný prostor. Nezahánět ji, ale vytlačit ji, vypudit.

Pomůžeme si zde historickým příměrem. Na samém začátku budování křesťanské teologie stáli dva velcí otcové: Tertulian a Augustin. Oba se shodli na tom, že člověk se skládá napůl z božského principu a napůl z ďábelského. V čem se rozcházeli, bylo řešení. Otec Tertulian chtěl vymítat ďábla, zatímco otec Augustin doporučoval kultivovat Boha, aby na ďábla zbývalo čím dál tím méně místa. To je také způsob, jak zacházet se strachem a úzkostí.



Autogenní trénink spočívá v postupném (6-8 týdnu) nácviku prvků, které jdou proti proudu poplachové stresové reakce. Po jeho zvládnutí může člověk říci: mám klidný dech i tep, chladné čelo, teplé ruce, příjemné teplo v oblasti solárního plexu a jsem uvolněný. Nácvik jen s konzultační pomocí lze realizovat podle jednoduchého návodu na internetu (http://www.dobrapsychiatrie.cz/relaxace/autogenni-trenink). Tutéž relaxaci nám může navodit modlitba, meditace, ale také plné soustředění na nějaký mentální úkol (spočítat zpaměti 17x23, vybavit si jména spolužáků z první třídy, vzpomenout na slova básničky, co jsme ji kdysi uměli, atd.), ale hlavně chytit někoho za ruku a říct si: S tebou je mi fajn a všechny dinosauří strachy mi můžou...