Otakar Batlička, spisovatel mého dětství, psal krátké povídky otiskované i po jeho smrti v časopisu Vpřed s přílohou Rychlé šípy. Jedna z nich líčila spolek dobrodruhů, který se každoročně scházel v určitý den v jedné restauraci. A protože to byli dobrodruzi jak se patří, každoročně jich bylo o něco méně. Povídka končí oznámením butlera, který marně čekal u vchodu: „Dnes, pane, nepřišel žádný.“

Zítra se máme sejít v Uteru, což je hospoda na rohu Kateřinské a Lipové, v níž jsme strávili část studijní doby. Pro jistotu jsme si včera potvrdili, že přijdem všichni tři. Pan Růžička už roznáší pivo někde v nebeské hospodě, možná, že tam nemá platfus, a protože tam zůstaly ceny z našich dob, stojí tam Koťátkova mísa (4 knedlíky + omáčka) stále 2,60.- Kčs, což je suma ekvivalentní ceně jednoho oběda v menze na Albertově. MUDr. Jiří Koťátko, pozdější vynálezce Koťátkovy ústní vody, učinil tento objev a tím nám ušetřil plahočení po albertovských schodech nahoru a dolů. Ten to setkání spunktoval.

Třetí přijede z Pejdlovy Rosičky (ještěže nemusí jet přes Vlkov pod Oškobrhem a Kratiknot nad Hrobem) dobrodruh a docent Honza Handzel. Za studií Jirkův velký rival. Nutno říci, že chlapci se nešetřili a výsledkem byly neuvěřitelné historky, které o sobě trousili. Nechoď k němu, víš, jaký byl jeho poslední zákrok? Neúspěšná plombáž, po ní pulpitida, nutná devitalizace končící zalomením kořenového nástroje a vyloupnutím druhostranného oka!

Ať nekecá, kontroval soupeř. Přišla na kliniku paní s retinovanou osmou a asák mu povídá: Kolego, vytrhněte ten poslední zoubeček vpravo dole. A víš co udělal? Vytrhnul jí sedmu. Asák se otřepal a povídá: Kolego, teď opravdu ten poslední. A von jí vyrval šestku. Ty vole, ten asák to božsky zachránil. Řekl, ták paní, teď jsme vám tam udělali místečko a zoubeček vám poroste jedna radost.

Čas obrousil ostří nevraživosti a výsledkem plodné spolupráce byla unikátní teorie zácpy, kterou oba dali dohromady ve třetím ročníku. Jak blízko má k dnešním poznatkům o mikrobiomu! Podle Handzel-Koťátkovy teorie žijí ve střevě dva druhy mrňavých pomocníků, a to čáčurinky a kujebáci. Čářurinky jsou takové hospodyňky, mají malé vidličky a potravu jednak rozcupujou a jednak cpou do špajzek ve střevní stěně. Kujebáci jsou naopak šoféři, kteří vezou ten produkt střevem až do konce. Akt vyprazdňování potom probíhá tak, že část kujebáků otevře ta vrata na konci střeva a zbytek co nejrychleji rozjede to, co zbylo z potravy a před východem seskáčou. Někdy se jim ale seskočit nepodaří, strhnou sebou i ty soudruhy, co drží otevřená vrata – a než zacvičí nové, tak se ve střevě nic nehýbe a to je zácpa.

Sešli jsme se přibližně v těchto dnech před devětapadesáti roky ve velké posluchárně Anatomického ústavu, do které jsme se jen stěží nacpali (a to byla jen paralelka A). Zahajovací projev k nám měl asistent Lemež. Byl věcný. „Je vás tu 520 a do dvou let vás dvě stě půjde...“ A také, že ano. První síto byl klasifikovaný zápočet z anatomie v lednu. Tam se začalo prosívat. Život je prosejvák, s nikým se neseje, říkával Tomáš Dostal, který už měsíc chodí do hospody k panu Růžičkovi.





Anatomii přednášel profesor Borovanský, kreslil k tomu na tabuli a v posluchárně měl pana Purkrábka. To byl správce sbírek, který nám půjčoval kosti a zasvěcoval nás do tajů, kterak je rozpoznávat. Při přednáškách byl k ruce panu profesorovi, který velel: Purkrábku, podejte mi mořskou zeleň a šeříkovou modř. A pan Purkrábek přiskočil s dvěma barevnými křídami. Pak tam byl ještě pan Koc a toho měl k ruce pan Purkrábek. To, co má pan profesor na fotografii v pravé ruce, není křída, ale jeho oblíbená cigareta – Partyzánka, příšerné svinstvo, balíček za 1,60.- Kčs. Vykouřil jich až 60 denně, tak to tehdy chodilo.

Byl to nápor; neuměli jsme latinu, neb to byl reakční jazyk vzdělanců a tak jsme se genitivy občas učili jako nová slovíčka. Pan asistent Lemež, který naši studijní skupinu bohudík vedl po celé dva roky, díky čemuž jsme na konci snad všichni prošli, protože nás dřel bez nože, nám ještě prozradil, že studium medicíny vyžaduje olověný zadek. Zapomněl k tomu přidat vtip, který tehdy mezi námi koloval: Zavolá si komise tři studenty a sdělí jim, že se mají naučit zpaměti telefonní seznam Prahy. Ekonom remcá, filosof to odmítne a medik se dychtivě zeptá: Do kdy? Profesor Borovanský zkoušel až závěrečnou zkoušku, klasifikované zápočty byly záležitostí asistentů. Z nich nejobávanější byl ten nejmladší, Radomír Čihák. Ten zkoušel i petit!

Čas vše mění i časy, k vítězství on vede pravdu, zpívá Slávy dcera. V devadesátém roce jsem přišel vyučovat na svou rodnou Alma mater. Radomír Čihák byl přednostou Anatomického ústavu a všichni, kteří šli na zkoušku, se tlačili k němu, protože to byl ten nejlaskavější examinátor. Tehdy také vedl Universitu třetího věku, takže mi bylo dopřáno se s ním znovu potkat, tentokrát jako spolupracovník.

Profesor Sekla byl pro nás vzor odvážného chlapa. Jako rétor byl z kategorie uspavačů hadů, přesto jsme na něj chodili, včetně nepovinných přednášek, protože přednášel zakázanou genetiku. Vyprávěl nám o brněnském církevním tmáři Gregoru Mendelovi, imperialistickém zaprodanci Thomasu Morganovi a reakčních muškách drosophilách. Tradovalo se o něm, že ex cathedra prohlásil, že existuje dvojí biologie, ta normální a ta sovětská, jejímiž představiteli jsou odvážný železničář Mičurin, ta senilní bába Lepešinská a podvodník Lysenko. To už jsem zde jednou publikoval a dostalo se mi mnoha poučení od zasvěcených soudruhů; jen z nich nebylo jasné, zda genetiku uznávají nebo stále věří v socialistické inženýrství.