Moc se mi líbí, když zástupci vědy předstírají, že se nemýlí a dokonce mají jakýsi tribunál, koncil, institut papežské neomylnosti, který hanebníkům uděluje bludné balvany za jejich nebetyčné omyly. Kdysi mi zde v diskusi nějaký statečný anonym – mám moc rád statečné anonymy, zejména když mají takové trefné přezdívky neboli nicky (nicka je něco jako nula, není-liž pravda?) – sliboval, že mi něco podobného opatří. Bohužel jsem se těšil marně.

Takto jsme také my šířili světlo jediného pravého poznání téměř půl století a nabádali jsme své pacienty a jejich blízké, že mají, co velcí, dodržovat jednofázový spánek. Pak se zjistilo, že je to blbost, že starý dobrý šlofík je velice zdravý. Podobně jako sádlo na chleba. Sonja Ancoli, ředitelka spánkového výzkumu v Kalifornii, k tomu tehdy shromáždila spoustu názorných příkladů z Tóry. Akorát Samson by byl udělal líp, kdyby byl zůstal vzhůru.

Dnes jsem si hezky den sváteční světil a po obědě schrupnul, když mě zvedl řev motoru. V polobdění jsem usoudil, že nám pod okny přistává helikoptéra, pak jsem slevil na mladíky túrující motorky a nakonec jsem zjistil, že je to jakýsi motorizovaný a pojízdný čistič chodníku. Přesně půlky chodníku. Na druhé straně ulice kráčel motorizovaný foukač. Přístroje řvaly, čoudily a smrděly a oběma jejich obsluhám dodávaly pocitu důležitosti. Leč výsledek jejich úsilí byl mnohem menší než kravál a smrad, které se kolem nich šířily. Syn podotkl, že v Jičíně mají mnohem chytřejší konšely, protože ti takovéto počínání – tedy dělat kravál a smrad – o nedělích a svátcích zakázali.

Vzpomněl jsem na koště a pojízdnou popelnici, kteréžto atributy zdobily metařku mého dětství, a usoudil, že to bylo stejně účinné zařízení, jen mnohem levnější, ekologičtější a ohleduplnější k okolí. Také to mělo lidštější rozměr; moje babička s ní pravidelně pokecala, což by s těmito chlapci nemohla. Oni stejně za chvíli nepokecají nikde, protože chrániči proti hluku pohrdli a pokud to provozují pravidelně, a ne jako několik desítek hodin soudem nařízených veřejných prací, budou za chvíli nedoslýchavými tetřevy. Obávám se jen, že narozdíl od tetřevů honzlovců, asi ani šachy hrát nebudou.

Nicholas Carr ve Skleněné kleci (právě vyšlo v brněnském nakladatelství Emitos) popisuje důsledky postupujícího odevzdávání lidských aktivit nejrůznějším chytrým mašinkám a není z toho nadšen. Ty počišťovače jsou na začátku. Sice ne na úplném, ale nejsou vrcholem. Na konci je cosi, co způsobuje např., že piloti přestávají umět létat a spoléhajíce na automaty nezvládají v kritických chvílích základní manévry, a na druhé straně něco, co mění pozvolna způsob našeho myšlení. Už třeba jen proto, že se tiše odnaučujeme číst souvislý text v knize, neboť většinu času surfujem po internetu.

Carrovy myšlenky mě chytly už před několika roky, kdy se mi do ruky dostal jeho esej Is Google making us stupid? v němž upozorňuje na pokles hloubky myšlení na úkor jeho rychlosti; ale spíš těkavosti a přelétavosti. Měl jsem možnost ověřit si tuhle skutečnost i na vlastním preparátu (což je vždy dost cenné, je-li člověk schopen sebereflexe). Přivydělávám si občas překlady odborné literatury a před těmi pěti roky jsem si vezl na dovolenou, kterou, když neplavu v moři, trávím raději někde ve stínu s knihou, článek, tužku a papíry.

Bývaly doby psacích strojů, kdy bylo nutné – možná, že ne nutné, zato určitě velice užitečné – mít přesně zformulovanou celou větu, neb zamazávání bílou barvou nebylo v redakcích příliš oblíbené. Když tam byly kopie, bylo to na sebevraždu. Před těmi pěti roky jsem zjistil, jak mě zkazila léta práce na počítači, kde je možné kus textu olíznout a píchnout jinam, kde vymazání a přepsání trvá kratší dobu, než složité sestavování (a pamatování si) logicky znějící a gramaticky alespoň přibližně správné věty. Přeložil jsem to tehdy, ale celek tvořila jedna třetina čistopisu a dvě třetiny přeškrtaného textu.

A co je na tom podle mě nejhorší, je přesvědčení, že cokoliv můžu kdykoliv vygůglit (že by vypnuli proud přece nepřichází v úvahu). Tak nemusím do paměti ukládat ani malou násobilku a mohu ji klidně zaplevelit čímkoliv. A zapomenout na skutečnost, že když ji netrénuju tvrdě a pravidelně, tak ona chátrá.

Potkal jsem se minulý týden s mladým právníkem. Nebyl pacient, bylo to při společenské příležitosti, plkali jsme v přátelské atmosféře o „věcech zajímajících obě strany“. Ten pětačtyřicátník (ale stále hoch jako květ, jako byli předtím pětatřicátníci), který po roce 1989 řádně vystudoval Právnickou fakultu v Praze, o níž se nikdy netradovalo, že by tam bylo možné získat titul zadarmo, nevěděl nic, ale zhola nic o existenci protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, o sovětskými poradci inscenovaném procesu, který vynesl obviněným jedenáct rozsudků smrti, a pochopitelně ani nic o tom, že Antonín Novotný je odmítl rehabilitovat a tak se toto téma stalo jedním z nosmých témat Pražského jara 1968 a pak i léta Toho léta, v němž se tento jedinec v prvotní podobě oplodněného vajíčka zahnízdil v děloze své maminky a zahájil tak svůj pozemský život.

Nicméně to, co se odehrálo necelých dvacet let před jeho početím, je pro něj diluvium, o něž až dosud neprojevil zájem. Aniž se fakulta namáhala ho o tom zpravit, a to vystudoval s červeným diplomem. Nic na této hrůze nemění fakt, že se nevěnuje trestnímu, nýbrž jen občanskému právu. Tyhle znalosti podle mého patří do výbavy části společnosti, ke které se pan doktor obojího práva hlásí.

Chápu, že se jednotlivé obory nemají chuť chlubit svými neúspěchy v minulosti, ale tvrdě s tím nesouhlasím, protože chyby jsou jedním z nejsilnějších a nejpřesvědčivějších zdrojů poučení. To by jim začoudilo gloriolu neomylnosti, kterou tak hrdě vystavují urbi et orbi. Nás také, na jinak skutečně velice kvalitních přednáškách z psychiatrie, nikdo neseznámil se slávou a pádem metody zvané lobotomie. Také nevím, nakolik jsou dnešní medici informováni o slepých uličkách, v jejichž počtu i slepotě může medicína soupeřit s Cimrmanem. Je tu ale k dispozici plno kritické literatury, kterou je třeba studovat systematicky a nečekat, že si, až se mi zamane – a kdy to bude? – je začnu hledat na Google.

Odpor vzpomínat na to nedobré, co jsme dělali, prolíná touto společností jako rakovinné metastázy. „No, byly chyby, ale proč je vytahovat?“ Dokonce takto bývám nabádán některými diskutujícími, kterým jsem svým rejpáním pokazil trávení.

Jsem přesvědčen – nejen za sebe, ale také za řemeslo – že teprve kritický pohled na vlastní chyby, jejich přiznání a vyhodnocení, včetně hledání nápravy, může vést osobnost cestou zrání. A jsem naprosto přesvědčen, že o společnosti to platí stejně. Nechce-li se generaci mých dětí kriticky pohlédnout ani na chyby svých rodičů a prarodičů, jak bude ochotna uvědomit si ty svoje? To je však bohužel cesta do pekel, na které nám technologie efektivně pomáhají.

Odkaz na knihu: Carr N: Skleněná klec (The Glass Cage). Emitos, Brno, 2015, 270 s. ISBN: 978-80-87171-46-2, cena neuvedena