Narazil jsem na to čirou náhodou a protože mám rád výročí a jejich oslavy, usoudil jsem, že tu je nová příležitost. Dočetl jsem se, že 1775 byla v Praze založena první půjčovna knih. Založil ji Wolfgang Christian Gerle na Staroměstském náměstí poblíž svého knihkupectví a ročně vybíral čtyři zlaté. Ale možná to bylo trochu jinak, možná ne.

Díky internetu (který jsem zde nedávno znectil) jsem rozšířil svou znalost o informace sebrané Štěpánem Zbytovským, který píše: První klubovou čítárnu („Learned Club“) zřídil vedle svého knihkupectví v Karlově ulici Wolfgang Christian Gerle v roce 1772, veřejná čítárna byla později zřízena jeho bratrem Andreasem v domě U Pechanců na Staroměstském náměstí. (O půjčování zde není zmínky.)

Kromě oblíbeného argumentu, že přispívají k nevhodnému rozmachu čtení, byly půjčovny a čítárny koncem 18. století opakovaně obviňovány, že šíří zednářské a revoluční myšlenky. Ve Vídni proti nim vehementně vystupoval Leopold Alois Hofmann, podle něhož byly „velmi pochybným nástrojem, jak popularizovat literaturu více, než je prospěšné.“ Nabídka „komedií a románů, románů a komedií“ skýtá stravu pro všechny „povaleče“.

„Slečna či dáma, která by doma měla míti plné ruce práce s šitím a pletením, umýváním a vařením, v kuchyni i sklepě, pošle místo toho služebnou do čítárny, nechá si přinést Der Alte Überall und Nirgends [od Christiana Heinricha Spieße] […],Der Geisterseher [od Friedricha Schillera] nebo jakýkoli jiný z desítek tisíc nových románů a usadí se pohodlně na kanapi, aby mohla půl dne dychtivě hltat všechny ty podivuhodné dobrodružné frašky.“

Z důvodu údajného rozkladu tradičních mravů a z obav, že by sloužily šíření revolučních myšlenek, byly čítárny a posléze i veřejné půjčovny knih v roce 1799 na dvanáct let zcela zakázány.

To je vlastně dobře, protože v knihách je cosi trvalejšího navzdory dobovým tanečníkům a je to třeba občas připomenout.

Vítězem soutěže jedlíků v pojídání hrachové kaše v Bystřici nad Pernštejnem se v neděli stal... Chování lékařů k pacientům je o. k., míní většina Čechů.... Nerozvádím se, Zeman lhal, říká žena, kterou pomluvil prezident... Tyhle zprávy už zítra nenajdete, ale Tři kamarády vytáhnete ze svojí či z veřejné knihovny a potěšíte se pochodujícím hřbitovem bifteků stejně jako před padesáti roky.

V knihách lze najít hluboké myšlenky. Já si je vypisuju do souboru v počítači, který jsem nazval jednoduše KNIHA (už má přes 300 stran) a kochám se jejich půvabem, který ještě navíc dostává vzácný rozměr díky surrealistickému spojení. Pokud by byly malé děti stejně velké jako vůl, byly by silnější než on. Ale nejsou tak velké, takže jsou slabé. Představuji si malé děti velké jako vůl a přidávám k tomu úvahu Milana Kundery z Knihy smíchu a zapomnění: Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být.

Nemusím číst úvahy o Peroutkově neexistujícím článku, stačí, když se podívám, co před staletími napsal John Stuart Mill: Vždy existovala silná tendence k víře, že cokoli, co dostalo jméno, musí být entitou nebo bytostí, která vede vlastní nezávislou existenci. A když se takovou entitu nepodařilo najít, lidé si, místo aby předpokládali, že žádná neexistuje, představovali, že jde o cosi obzvlášť hlubokého a mysteriózního. Děsnou představu mysteriózního prezidenta mi pomůže zvládnout kniha Kazatel, která říká, že všechno je pomíjivé.

Dokud jsem měl dost času k návštěvě obojího, zjišťoval jsem, že v knihovně se nevedou o nic horší řeči, než v hospodě, jen se mě tam žádný Angličan nedotazoval (a taky ne na stojáka), kterou postavu ze Shakespeara mám nejraději. Zato jsme tam pokaždé rituálně otevřeli velký rusko-český a česko-ruský slovník na hesle укоротит a zopakovali si s nadějí prorockou větu Уже давно пора Брежневу хвоста укоротит i s českým překladem Je dávno na čase Brežněva zkrouhnout. V knižním provedení ta věta přetrvala normalizaci. Co by se s ní asi stalo v novinách?

Nacista zapomíná na všechno, protože nemá kontinuitu. Je v něm pouze to, co do něho okamžik vrhne. Nacistický svět je založen na nesouvislosti. To je na tom nové: to, co bylo kdysi vadou – diskontinuita, je dnes samozřejmou, normální vlastností. To napsal Max Picard v knize nazvané Hitler v nás. A přidal: To je na masovosti skličující - že může stále dál přibývat. Ptám se, kolik z toho je pravidlem dneška.

Nebylo by dobré přece jen knihy a knihovny zase zakázat? Nebo rovnou pálit?! Paměť není v kurzu. Ještěže je tolik rozptýlení, že čtení i bez Metternicha a Hofmanna ohrožuje zánik. Než se tak stane, hodlám oslavit bratry Gerleovy.