Třináctá komnata byla v bájích a mýtech a později v pohádkách místem, kam nebylo radno nakukovat, natož tam lézt. Byli však takoví, kterým bylo osudem zřejmě přisouzeno, aby do ní vstoupili.

Sami neoplývali přílišnou zvídavostí, proto musela zasvěcená osoba použít psychologické manipulace: Ne, aby tě napadlo... Toho troubu, či tu blběnu by bylo do té doby ani náhodou nenapadlo, takto tvrdě poňouknutým už jim nezbylo, než nahlédnout, uvidět, něco provést a rozvinout děj do dramatických obrátek.V současnosti se v televizi každý týden pod firmou třinácté komnaty zjeví někdo, kdo ohromí veřejnost sdělením, že měl těžké dětství, operaci žlučníku a dvě milenky.

Tabu je podle slovníku cizích slov zákaz z magických nebo náboženských důvodů; nevhodné, nedotknutelné, vyloučené téma. Tak jako se to stalo většině pojmů v postmoderní době, také striktní význam tohoto slova byl značně naředěn a rozmělněn. Tabu dnes není mnoho věcí, které do této množiny zákonitě patřily a měly by tam stále patřit, a naopak je to kdeco zcela nové, čehož překračování patří rovněž ke každodenním aktivitám. Snad ani král Oidipos by neměl dneska problém.

Tabu se netýkalo jen jen oblastí asociovaných s citoslovcem „fuj“, osoby a aktivity s tímto pojmem spojené byly také na druhém konci mocenského a hodnotového spektra. Jako příklad je možno říci, že stejně jako bylo tabu brát si věci od indických nedotknutelných, bylo tabu pít z poháru, který patřil vládci. Jak píše Frazer ve Zlaté ratolesti o mikádových hrncích: Obvykle se rozbíjely, protože se věřilo, že komukoliv jinému, kdo by pojedl z těchto posvátných mís, by otekla a zanítila se ústa i hrdlo.

Na Fidži měli pro nemoc takto vyvolanou dokonce zvláštní jméno, a to kana lama. Avšak vždy existovala jedna rodina nebo rod neurozených lidí, na něž se toto nebezpečí nevztahovalo. „Jednou jsem o tom mluvil s Thakombauem... Ach ano, řekl, ty tady, pojď a poškrab mě na zádech. Muž ho poškrábal. Byl jedním z těch, kteří to mohli bezpečně udělat.“ Lidé nadaní tak vysokou výsadou byli nazýváni panduka ni čili náčelníkova špína.

Jak píše dále Frazer, tyto důsledky ukazují na dvojí moc člověka, který je zároveň bohem. Božská osoba je zároveň zdrojem požehnání, jako nebezpečí. To konečně o božských osobách platí dodnes, ať už je to božský poslanec Ransdorf nebo božský prezident Zeman. A tak by mě zajímalo, zda osoby, které se kolem nich pohybují (Vičanová, Mynář, Filip a další) mají imunitu panduka ni, nebo zda musejí před každým setkáním absolvovat rituál, který Frazer rovněž zevrubně popsal jako „prostředek, s jehož pomocí může hříšník vyváznout životem.“ Klekne si před krále a dotkne se hřbetem své ruky hřbetu ruky královy a pak luskne prsty; pak položí svou dlaň na dlaň ruky královy a pak zase luskne prsty. Tento obřad opakuje čtyřikrát až pětkrát.

A pak je tu i možnost, že naše božské osoby se učí luskat prsty, když jezdí za Putinem. Tohle je moc zajímavý snímek, přestože trvá jen pár sekund: https://www.youtube.com/watch?v=SD7nUnXY22k