Hell is empty and all devils are here. Shakespeare

Vzhledem k tomu, že existuje více než stovka definic terorismu, uchýlím se k alibistickému řešení a předložím zde tu, kterou si každý může ve Wikipedii ověřit. Terorismus je užití násilí nebo hrozby násilím s cílem zastrašit protivníka a dosáhnout politických cílů. Terči teroristických akcí jsou většinou civilisté. Mezi teroristické metody patří atentáty, bombové útoky, únosy osob nebo dopravních prostředků a další násilné akty. Akty násilí bývají plánovány tak, aby u veřejnosti vyvolaly pocit strachu a nejistoty. Někdy má terorismus podobu vydírání s cílem dosáhnout splnění konkrétních politických požadavků. Vedlejším účelem teroristických akcí je také získání publicity.

Sebevražedné útoky jsou pak popisovány jako nejrůznější násilné akce spáchané lidmi, kteří vědí, že pravděpodobnost, že se z nich vrátí živí, se blíží nule. Zde je nutné rozlišit, jde-li o akci bojovou nebo akt namířený proti civilnímu obyvatelstvu, což je zvláště zavrženíhodné, ale v posledních třech desetiletích velmi časté. Muži, ženy nebo také děti obalení výbušninami, auta s výbušninami a další prostředky směřují k nejrůznějším cílům, od vládních budov a vyslanectví, přes nádraží, po obchodní centra, kavárny a prostředky hromadné dopravy. Po 11. září 2001 s téměř třemi tisíci obětí není nic jistého (přesto USA v těchto dnech odvolávají řadu tehdy navržených bezpečnostních opatření).

Pro takovéto jednání existuje mnoho rozličných motivů: snaha po politické změně, náboženská víra, nacionalistické ideologie, nebo poslušnost charismatické autority. Nebo přesvědčení o vlastní velkoleposti a omnipotenci, které nemůže být realizováno jinak než destruktivní cestou (Lubitz a Breivik jako pokračovatelé Herostrata).

Patrně první zmínka o teroristickém činu tohoto druhu je ve Starém zákoně v Knize soudců v příběhu o Samsonovi. Ten měl vysvobodit Izrael z pelištejského zajetí. Už válka, kterou vedl měla mnoho partyzánských prvků (pochytal 300 lišek, na ocasy jim připevnil hořící pochodně a vypálil tak Pelištejcům nepožaté obilí i vinice). Po četných peripetiích a střídavých potupách a famózních vítězstvích se nakonec dostal do pelištejského zajetí, kde měl sloužit k pobavení svých věznitelů. Nicméně to se nekonalo a jeho příběh končí v Knize soudců následovně:

Samson požádal mládence, který jej vedl za ruku: „Pusť mě, ať mohu ohmatat sloupy, na nichž budova spočívá a opřít se o ně!“ Dům byl plný mužů i žen, byla tam všechna pelištejská knížata. I na střeše bylo na tři tisíce mužů a žen, hodlajících přihlížet nevázaným hrám se Samsonem.

I volal Samson k Hospodinu a prosil: „Panovníku Hospodine, rozpomeň se na mne a dej mi prosím jej ještě tentokrát sílu, Bože, abych rázem mohl vykonat na Pelištejcích pomstu za svoje oči!“

Pak Samson pevně objal oba prostřední sloupy, na nichž budova spočívala, a vzepřel se proti nim, proti jednomu pravicí a proti druhému levicí. A řekl: „Ať zhynu zároveň s Pelištejci!“ Napnul sílu, a dům se zřítil na knížata i na všechen lid, který byl v něm, takže mrtvých, které usmrtil umíraje, bylo víc než těch, které usmrtil zaživa.

I sestoupili jeho bratři a celý jeho dům, vynesli ho, vrátili se a pochovali ho mezi Soreou a Eštaólem v hrobě jeho otce Manócha.

V historii židovského národa najdeme mnoho příběhů týkajících se odboje. V dost nepřehledné směsici ideologických proudů v začátku našeho letopočtu najdeme také skupinu radikálů - zelotů, s níž úzce souvisela sekta sikariotů (sika = dýka, takže česky „dýkařů“). Kde se shromáždilo více lidí, sikarioté po svém „očišťovali“ společnost od Římanů a jejich přisluhovačů a po atentátu se ztráceli v davu. Nejen pro křesťany může být zajímavé, že k této sektě původně patřil Ježíšův apoštol Jidáš, v kralickém překladu Bible uvedený do češtiny jako „iškariotský“. Jeho sebevražda byla výjimkou; sikarioti se vesměs hleděli zachovat při životě. Teprve ve druhé válce židovské se uchýlili do pevnosti Masada a když ji Římané v roce 73 dobyli, všichni její obránci spáchali sebevraždu, aby neupadli do zajetí. Alespoň tak to tvrdí Josephus Flavius. (Situace analogická s českou skupinou atentátníků na Heydricha; sebevražda nebyla součástí prvního plánu, ale racionální řešení zoufalé situace.)

Zajímavou sortou středověkých bojovníků byli nordičtí berserkové odění jen do žíněného roucha, zvířecí kůže, nebo do půl těla svlečení (odtud jejich označení bare serk = bez košile), zato řádně zdrogovaní. Jejich agresivita byla tak enormní, že si před bitvou okusovali štíty a nebylo vzácností, že se pustili sami do sebe nebo do svých velitelů.

Co se týká českého středověku, jisté pomezí tvoří počestné řemeslo loupežnické, které ve chvíli, kdy se stává rizikovým, se může změnit v teroristicko-partyzánskou neurvalost. Za vlády krále Václava IV. bylo jednu dobu v Čechách tak bezpečně, že „kdyby za jeho dnů někdo na hlavě zlato nesl, nebo cestou šel nebo jel, nižádný by mu nic neudělal.“ Všichni uznáme, že to byla skandální situace a že nemohla trvat dlouho.

Péče o její nápravu se ujali četní loupežníci, mezi nimiž dominoval Mikuláš Zúl z Ostředka. Nelítostný lapka stručně zvaný Mikeš a jeho stejně talentovaný synek Jan operovali se svými kumpány v rozlehlém rajónu mezi Táborem, Benešovem a Prahou, ale neostýchali se vyrážet i dál na jih k Českým Budějovicům. Rádi dokonce zavítali až do pohraničních lesů, kterými vedly obchodní stezky a dal se tu tedy načapat zajímavý lup.

Zúla ještě chytili a popravili, leč jeho kamarádi už se vešli do velké amnestie, která všem těmto škůdcům nabídla milost a pocty za účast v bitvě u Grünvaldu. Týkala se například Zúlem vychovaného mladičkého Jana Roháče z Dubé, který umění lapkovské strategie později uplatnil v husitských válkách, nebo jeho slavnějšího kolegy Jana Žižky. Na ty neměl panovník zdaleka tak spadeno, protože kromě loupení, škodili též na majetku jeho bratra Zikmunda.

Husitské vedení války mělo zčásti partyzánský a teroristický charakter, plenění dobytých míst patřilo k běžným zvyklostem, ale u vojsk pracujících polem nabylo takové intenzity a rozsahu, že bylo nakonec v zájmu všech nutné přikročit k jejich likvidaci mečem a pak také ohněm ve stodole u Lipan. Na tomto historickém příkladu lze demonstrovat jak se u prakticky stále téhož počínání změnily motivy ekonomické na nějakou dobu v motivy ideologické a pak se zas vrátily do původní podoby.

Leč pojďme blíž k současnosti. Anarchisté původně volili rovněž násilí s cílem ukázat, že i ten nejmocnější je zranitelný a to mělo podnítit masy k povstání. Podařilo se sice zabít francouzského prezidenta Sadi Carnota (1894), španělského premiéra Antonia Canovase (1897), italského krále Umberta I. (1900) a prezidenta USA Williama McKinleyho (1901), ale tyto činy nejenže anarchistům nepřinesly podporu, ale spíše vedly k solidaritě s vládou. Proto velmi záhy od této strategie ustoupili.

V minulém století se tento způsob boje objevil na pacifické frontě v podobě útoků japonských sebevražedných pilotů kamikaze na americká válečná plavidla. Kamikaze znamená „božský vítr“ (Japonci jim ale říkali Tokkótai, protože božský vítr má drobátko pejorativní nádech). „Jste dva nebo tři metry od cíle. Zřetelně vidíte ústí nepřátelských kanónů. V tom okamžiku spatříte matčinu tvář. Uslyšíte zvuk tříštícího křišťálu. A pak už nejste.“ hlásal před 70 lety manuál pro piloty, kteří se rozhodli položit život za svou japonskou vlast. (Je jistým paradoxem, že dnes po 70 letech, na stejnou symboliku volají matky džihádistů své děti zpátky domů: „Vzpomeňte si jen na proroka Mohameda, jenž pravil, že ráj leží u nohou vaší matky“.)

Jako piloti byli vybíráni mladí muži, ne ale jedináčci, neochota obětovat starší zkušené piloty byla zahalena do poetického přirovnání opadávajících květů sakur. Kdo odmítl, neměl prý žádné následné problémy. Strategie byla však shledána příliš nákladnou a vzhledem ke ztrátám letadel i nevýhodnou a byla koncem války opuštěna. Stejný pokus provedla v posledních dubnových dnech 1945 německá armáda, byl však velmi krátký, protože pontonové mosty, které takto ničila byly velmi rychle opraveny a zprovozněny.

Vznik státu Izrael – 14.5.1948 – byl signálem k vyhlášenému nepřátelství arabského světa a skrytému z mnoha jiných míst. Několik válečných epizod přesvědčilo všechny, že Židé svůj stát umějí hájit. Po neúspěchu otevřené fronty, začaly zákeřné akce. Během první a druhé intifády docházelo jak k otevřeným střetům, tak k teroristickým útokům.

Jakási inventura provedená v roce 2004 konstatovala, že bylo evidováno přes 300 bombových útoků provedených ve 14 zemích 17 různými organizacemi. Za začátek jsou považovány útoky členů Hizballáhu v Libanonu v 80. letech, které pokračují i do další dekády. K jejich provedení se hlásí jak uvedená organizace, tak nejrůznější komunistické frakce jako je Libanonská komunistická strana, PPK, Socialistická naisseristická organizace nebo syrská strana Baas.

Libanonský vzor byl převzat a zdokonalen v dalších zemích: ve Srí Lance, v Čečně, v Turecku nebo v Egyptě. Organizace Tamilských tygrů tímto způsobem spáchala atentát na indického premiéra Rajiva Ghándího (1991) a dalších 300 útoků. V roce 1999 se prostřednictvím ženské atentátnice pokusili během volebního mítinku odstranit prezidenta Chandrika Kumaratunga, což se nezdařilo. Nám nejbližší byl proveden v Rjece v Chorvatsku v roce 1995. Nicméně zdá se, že maximum útoků už je minulostí, alespoň podle průběhu monitoringu, který skončil v roce 2012. Tato skutečnost je přičítána zlepšeným opatřením, která vedla k častějším selháním a to nakonec k poklesu počtů prováděných teroristických akcí.

Počet sebevražedných bombových atentátů

2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010

102 385 342 520 405 299 262

Svéráznou teroristickou organizací je Al Kajda (= „Základ“), jejíž počátky lze vystopovat do sovětsko-afgánské války na konci 80. let. Jejími zakladateli byli Osama bin Ladin, Abdullah Azzam a další, operovala a operuje jako mnohonárodnostní síť, armáda spojující řadu proudů: islamisty, džihadisty extremisty, saúdské wahhabisty a mnohé jiné. O teroristickém charakteru panuje výjimečně celosvětová shoda. Cílem útoků jsou “nevěřící“ (kafir), což za jistých okolností vede jak k sektářskému násilí mezi muslimy, tak k tomu, že jednotlivé národní frakce se také mohou v případě mezinárodního konfliktu pustit do sebe navzájem. Bezprecedentní krvavý útok na Obchodní centrum v New Yorku spáchaný sebevražednými piloty v unesených letadlech vedl k odvetě, která nebyla dostatečně domyšlená a jejíž trpké ovoce sklízí Irák dodnes a jeho nestabilita otřásá nejen nejbližším okolím.

Islámský stát se mezi teroristy ocitl na čelném místě jak svou agresivitou, tak sadistickými metodami. Jsou-li zde organizace, které se deklarují jako náboženské (Fatáh) a organizace nacionalistické (Hizballáh), přitahuje IS obojí sympatizanty nejen lokálně, ale také ze druhé generace evropských přistěhovalců. Zatím jim zřejmě imponuje nejvíc jeho prokazatelná síla a mocenské ambice.

Psáno pro web psychologie.cz