V oslavných salvách v květnu 1945 zcela zanikla moudrá slova generála Pattona, že jeho tanky neměly končit svou evropskou pouť v Plzni, ale na Rudém náměstí v Moskvě.

S koncem druhé světové války totiž vypukla válka studená a generalissimus Stalin začal chystat světovou válku třetí. Oznámil to de facto 9. února 1946 ve svém projevu o nevyhnutelném konfliktu mezi socialismem a kapitalismem. Churchill na to reagoval hned v březnu výrokem o železné oponě. Únorovým pučem 1948 v Československu bylo na dlouhá desetiletí završeno rozdělení Evropy, z jejíž východní části houfně prchali ti, kteří si uvědomili, že to je stav, který hned tak nepomine. Immigrants accounted for 13 percent of the total 316 million U.S. residents, říká oficiální statistika.

Pro USA byly vztahy se SSSR tímto vyjasněny, ale nebyli dost jistí ani svými západní spojenci na starém kontinentě. Francie a Itálie se klonily zatraceně nebezpečně doleva. Nejistota stoupala také proto, že se zásadním způsobem politicky měnil dosavadní svět, hroutilo se koloniální uspořádání a SSSR se pochopitelně snažil ve vznikajících postkoloniálních státech získávat vliv.

V té době se v USA vynořil člověk, jehož moc raketově narostla. Joseph Raymond McCarthy. Jeho kariéra vzešla z toho, že zahrál na struny strachu, čímž rezonoval s většinou lidí a těžko říci, zda mazaně, nebo nechtěně, svým jednáním tento strach nadále posiloval. Ani nemusel klást řečnickou otázku, proč ti mladí muži nevzali do ruky zbraně a nebojovali. Oni někteří vzali a bojovali a dodnes se neví, co si o tom oficiálně myslet.

Joseph Raymond McCarthy (14. listopadu 1908 – 2. května 1957) byl americký republikánský politik, senátor za stát Wisconsin od roku 1947 až do své smrti. Během počínající studené války se v americké politice stal hlavním reprezentantem amerického antikomunismu. Byl známý svými tvrzeními o velkém počtu komunistů, špionů a přívrženců Sovětského svazu v americké federální vládě a jinde. Tolik Wikipedie, která ale neuvádí, že by McCarthy kdy mluvil o „washingtonské kavárně“. Zato Hollywood se jevil jako rizikové místo.

O zrůdnosti mccartheismu, tedy paranoidního systému vytvářejícího obvinění bez ohledu na skutečnosti, svědčí celá řada skutečností (kvalitním spojencem McCarthyho byl ředitel FBI), za všechny připomeňme příběh Jiřího Voskovce.

Herec a divadelní autor Jiří Voskovec přijíždí 16. května 1950 do Spojených států amerických, aby se zde natrvalo usadil. Původně utekl z rodné země před nacismem, nyní jej do emigrace nadobro vyhnalo vítězství komunistické strany. Je to již jeho pátá návštěva USA a k získání občanství mu zbývá vyřídit několik posledních formalit. Rutinní kontrola imigračních úředníků, která obvykle trvá několik minut, se však nečekaně změní v desetiměsíční internaci na nechvalně známém Ellisově ostrově. Televizní cyklus, k němuž si Voskovec napsal scénář a v němž hraje sám sebe. Jedná se o pravdivý příběh, kdy byl Voskovec rok internován jako nepohodlný a podezřelý žadatel o americké občanství. Díl s Voskovcou eskapádou byl ověnčen cenou Christopher Award. (I Was Accused: The George Voskovec Story.) Nutno dodat, že o Voskovcovi dodali dva qusi-věrohodní američtí občané svědectví, že je komunista.

Na obranu demokratického systému je možné říci, že za celou dobu této společenské psychózy došlo jen ke dvěma justičním vraždám manželů Rosenbergových a deportovaných z USA bylo za deset let plných 67 lidí. Dále je nuté říci, že Stalinovi a jeho pokračovatelům se nedalo věřit – ani „dobrýtro“, jak říká české úsloví – jak dokazuje třeba Chruščevův známý projev s botou v době kubánské krize.

Ale pojďme domů a pojďme se ptát, kdo je největším nebezpečím pro demokracii? Kdo, konkrétně pro mne, představuje skutečné riziko a kdo mě dostane do maléru? Vrátil bych se k historii, která je pro mě nedávná (pro jiné je to už diluvium a proč to vykopávat!), která je ale dosud neuzavřená. Za ostentativního nezájmu české (a tehdy ještě také československé) historiografie vyšla Pannwitzova zpráva o atentátu na Heydricha, která nám mohla zůstat i nadále utajena nebýt jednoho čekého emigranta v Austrálii, jenž se jí zmocnil a přeložil ji. Lze vzít za bernou minci předpoklad, že v Praze neměl Pannwitz žádné vazby a tedy ani úmysly v něčí prospěch či neprospěch svou zprávu nějak upravovat.

Heinz Pannwitz, za války šéf oddělení pražského Gestapa, byl krátce po 27. květnu 1942 jmenován šéfem zvláštní komise pro vyšetřování atentátu. Jeho zpráva je tedy historicky nejcennějším dokumentem o všech okolnostech atentátu na Heydricha, ale i o chování jeho vykonavatelů a spolupracovníků v kritických dnech po atentátu. Současně také dává nahlédnout do myšlení těch, kteří rozhodovali o odvetných opatřeních proti českému lidu a v jistém slova smyslu i o stavu české společnosti před atentátem a po něm.

Zpráva nám sděluje, že Heydrich byl ochoten hovořit s Čechy o jejich potřebách a požadavcích, ale byl také připraven zlomit jakýkoliv jejich odpor. Heydrich skutečně zavedl různá sociální opatření, zvláště ve prospěch dělnictva, a to přineslo pozitivní výsledky, mimo jiné i to, že během následujících měsíců až do jara 1942 nebyly zaznamenány žádné sabotáže.

Následuje popis událostí s komentářem, že teror rozpoutaný hlavně komisařem Bőhmem neměl kýžený efekt a že Čechy spíše umlčel, než naladil ke spolupráci a proto musí následovat (jeho) germánská lest. Na Pannwitzův návrh Frank vydal 13. června 1942 prohlášení o amnestii, a to s časovým omezením do 16. června 20:00 hod. Do té doby měl být každý Čech, který se jakkoliv provinil, (rozuměj: pokud podá informace) zproštěn trestu. Úspěch byl obrovský. Během tří dnů přišlo z české strany přes 2000 udání, z nichž velký počet přispěl k vypátrání atentátníků, a to 18. června 1942.

Až mi tu bude zase někdo předhazovat, že plivu na český národ, ujišťuji ho, že bych si o nikoho z těch 2000 svou slinu neušpinil. Co je na Pannwitzově příběhu velmi hezké, je jeho pointa. V Čechách nikdy souzen nebyl a jak to bylo doopravdy, je popsáno v předmluvě k citované knize. Člověk, který měl na svědomí stovky životů českých vlastenců, unikl potrestání díky našemu největšímu příteli a spojenci. Zajímalo by mě, zda jsme vůbec o jeho alespoň výpověď kdy žádali.

Pannwitz byl zvláštní postavou. Byl špičkovým vyšetřovatelem, ale pro neshody s nadřízenými sám požádal v září 1942 o přeložení na Východní frontu. Po svém zatčení francouzskou vojenskou policií počátkem května 1945 v Rakousku byl na vlastní žádost vydán nikoliv západním spojencům, ale do Sovětského svazu. Kupodivu nebyl Sověty popraven a po odpykání trestu se vrátil do Německa (do SRN!!!), kde v roce 1959 na základě svých vzpomínek a dochovaných dokumentů, napsal zprávu v podobě, ve které ji předkládáme českému čtenáři. Text byl podroben analýze a editaci významného historika Stanislava Bertona, který už řadu let žije v Austrálii a který tento text získal z rukou Pannwitzovy manželky po jeho smrti.

Amerika nakonec nepodlehla McCarthymu a jeho období považuje za nepěknou temnou část své historie. Konvička i jeho albertovští poskoci a slouhové by si měli uvědomit, že je bude soudit budoucnost.