Historickou nutnost rozšiřovat teritorium v zájmu uchránění původních hranic trefně ironizuje Karel Čapek („ve skutečnosti, jak vidím dnes, šlo o naprostou nutnost“) v apokryfním dopise Alexandra Velikého Aristotelovi. Jindy je nutné nastolit na nějakém území vládu proto, aby byly zachráněny určité kulturní hodnoty – například jazyk přestěhovavších se tam obyvatel ze země zachránců a nerostné bohatství, kterého si domorodci neváží. Že si tak počínají velmoci, zejména když jim teče do bot, je jasné, ale proč velmocenskou politiku provozují vědy, mi zůstává utajeno.

Když jsem před rokem napsal, že medicína si počíná jako současné Rusko, když neví, kde má hranice, nedocenil jsem, jak skromná je ve srovnání se sociologií a teprve dodatečně jsem docenil, jak prťavá je tmelící jednotka „choroba“ ve srovnání se „společností“. Abych nemusel spoléhat na rozplizlou definici sociologie z českých pramenů, obrátil jsem se na spolehlivý zdroj, Encyclopaedia Britannica, a to jsem si polepšil! Tam jsem našel: the study of society, social institutions, and social relationships. U vědomí, že i sexuální styk patří mezi sociální vztahy, stejně jako hospodská rvačka a že úroveň představitelů se pohybuje od hvězd typu Jiřiny Šiklové po myšlenkové zoufalce, kteří dokážou jen čerpat granty (https://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=26509 ), zatlačil jsem slzu dojetí nad mohutností této disciplíny.

Orientaci v tomto nepřehledném terénu nabízí čerstvý sborník, jehož editoři, Pat Lyons a Rita Kindlerová, se rozhodli seznámit veřejnost s tím, co sociologie opravdu je. Jsou přesvědčeni, že její průběžnou chybou je, že nedokáže mluvit jazykem běžných lidí. Proto se sami ujali několika kapitol a také donutili své kolegy, aby se vyjádřili srozumitelně. Sborník, který je informací o nás určenou pro naši lepší orientaci, opatřili chytlavým titulem 47 odstínů české společnosti (Sociologický ústav ČAV, 370 s.). Máme tak možnost nahlédnout v dost velké šíři do problematiky, kterou se sociologové zabývají.

Je toho dost. počínaje již zmíněným sexem (Věděli jste, že sex je „společenská činnost“?), přes politiku, resp. vlažný vztah k ní (Proč Češi milují nepolitiky v politice? Proč dopustili Češi a Slováci rozdělení Československa? Milují Češi nějakou politickou stranu? Jsou Češi opravdu ignoranti, pokud jde o politiku?), českou povahu (Mýtus stěžovačného národa aneb co si Češi myslí o Češích? Proč se bojíme cizinců? Jak Češi vnímají migranty? Chtějí Češi rovnost?), vztahy mladých a starých, postoj k partnertví, vztahy k náboženství, až po drogy, prostituci a sociální klima. V každém případě zajímavé čtení a široký záběr pohledu na českou společnost, včetně toho, že elektronický systém tržeb má přinést z nelegálních 150 miliard, které unikají, plných 10 miliard korun.

Jako čtenáře mě napadá, o čem zjištění sociologů doopravdy vypovídají, zda o trvalejších charakteristikách, současných trendech nebo momentální náladě davu. Také nevím, nakolik věřit validitě tvrzení, že respondenti podcenili skutečnost, když poměr správných odpovědí k nesprávným je 76:78. Některé jevy vypadají jako trvalé –třeba procento spokojených obyvatel dnes a před 40 roky je stejné, navzdory tomu, že doba je zatraceně jiná. Nicméně k podobným výsledkům dospěl také Czikszentmihály v USA a je tedy otázkou, jakou hodnotu toto zjištění má a o čem svědčí. A kdo na ně dá odpověď?