Objeví-li se někde pojmy „duchovní rozměr“ nebo „spiritualita“, vynoří se hned spousta opravdu zasvěcených názorů, které tyto pojmy označí za povolávání Koniáše, krmení tučných prelátů a hanebného navrácení ukradeného majetku církvi. Skutečnost, že také naši blízcí příbuzní, šimpanzi, byli přistiženi při jakýchsi rituálech svědčících pro podobné potřeby, těmto pseudokritikům uniká. Zatím bohužel nedali dohromady teorii, že je tak oblbnuli kardinál Duka s Koniášem. Poté, co se jim povedlo ukecat šimpanze, vydali se na misijní výpravu ke slonům a také u vlků a havranů pochodili dobře. Teď od nich začnou vybírat desátky.

Spiritualita nebo spirituální potřeby jsou dány touhou vztahovat se k něčemu vyššímu, než je daný jednotlivec, potřebou přesáhnout sebe sama. Tomu vyššímu jsoucnu můžeme říkat různě, zatím nejužívanější výraz je „bůh“. Také filosof Heidegger napsal: Už jen nějaký bůh nás může zachránit. Andrew Newberg a Mark Waldman, dva američtí neuropsychologové, jeden věřící a jeden ateista, napsali: „Není našim úkolem dokazovat, jestli Bůh je nebo není, můžeme však s jistotou říci, že v lidském mozku má své místo.“ Sebehodnocení pak proběhne trochu ve stylu příběhu o psovi a kočce: Pes říká, pán mi připravil tolik dobrého jídla, to musí být bůh. Zatímco kočka praví: pán mi připravil tolik dobrého jídla, já snad musím být bůh. A je rozhodnuto, kdo se stane bohem!

Když tohle všechno víme, je otázkou, proč jsme stejně jako za řeckých sofistů přistoupili na nejapný návrh, že člověk je mírou všeho. A tak se vztahujeme k jeho velikosti. Protože jeho velikost se ani největším narcisům nezdá dost velkolepá (narcis není nikdy ukojen), je potřeba ji umocnit. Čím? Mocí, penězi, velkými činy. Nepočítáme-li útoky teroristů, počet jejichž obětí nikdy nedosáhl toho jedince, jemuž je tento text také věnován, je největším činem poslední doby Breivikovo vraždění.

Když už berem tento čin za velkolepý, je třeba se stejně velkolepě postavit k potřebám jeho aktéra, který na rozdíl od loupežníka a vraha Záhoře žádné pokání nekoná, zato má své požadavky. Místo aby společnost poskytla vrahu Breivikovi dost časoprostoru k přemýšlení o tom, co dělal, poskytne mu požadovanou zábavu. Pokud vraždil a pak se vydal policii, musel též kalkulovat s následky svého počínání. Jelikož byl uznán příčetným, měl by následky nést. Ale to néééééééé! To prý je mučení. Myslím si, že je to trest, který sotva odpovídá jeho činu. Ne pro nic a za nic, nýbrž za jasnou vinu.

Breivik si sám zvolil svůj osud. Jsou věci, které se nedělají a pokud někdo je takový titán, že je dělá, přičemž ví, že se nedělají, a přesto je dělá, nechť si vybere patřičnou odplatu. Tak jako soudkyně v případě znalce Peroutkova díla nemluvila o literární problematice, ale o lži a pomluvě, což by mohlo být – při deklarované inteligentsi – odsouzenému jasné.

„I Breivik je člověk“, obhajuje ve včerejších Lidovkách tohle prohlášení Zbyněk Petráček. Ano, je, jen se tak nechová, neuznává mezilidská pravidla, přičemž chce, aby se ostatní podle nich k němu chovali. A jeho obhájci z postmoderních pozic se tváří, jako kdyby nevěděli, že tady stále existuje něco, co vystihl Dostojevský, když napsal o člověku, kterému „se zachtělo“, román explicitně nazvaný Zločin a trest.

Podle logiky Breivikových přímluvců by se nikdy nemohl odehrát Normiberský proces tak, jak se odehrál, režiséři hrůz světové války by si žili lépe než kterýkoliv člověk, který se ocitl náhodou na konci první poloviny minulého století v Evropě.

Kromě toho, že máme (spolu s mnoha našimi blízkými příbuznými z „nižších pater“ živočišné říše) ve svém mozku místo pro boha, máme zde také spolu s nimi smysl pro spravedlnost. To se někdy překrývá a zajímavý je sociologický postřeh Paula Froese a Christophera Badera zachycený v knize America´s Four Gods. Jsou zde popsány čtyři charakteristiky, jak si věřící v USA představují, že jejich Bůh vypadá.

Ten první je něco jako šerif: tady jsi něco provedl, tak tady máš jednu za ucho! Druhý, prý pozůstatek černošských otroků, nechává zlo na tomto světě nepotrestáno a patřičně je trestá až po smrti. Třetí je „distantní“; zde něco stvořil a šel dál nechávaje Zemi jejímu osudu. A čtvrtý je laskavý, trochu ve stylu posledních slov Heinricha Heina, který údajně řekl: Věřím, že Bůh mi odpustí, je to konečně jeho řemeslo.

Chybovat je lidské, odpouštět je božské, říká jedno úsloví. Je možné požadovat na lidech, aby měli božské vlastnosti, když nemají ostatní božské atributy? Nebo snad mají postmoderní filosofové dojem, že už tu nastal ráj a poskytneme-li Breivikům dostatek požitků, že se z nich stanou světci? Nemluvě už o tom, že v Čapkově povídce se souzení vraha Kuglera Bůh vzdává a ponechává je pozemským soudcům.