Kdysi jsem se zúčastnil semináře o biblioterapii a tam nám moudrý lektor řekl, že je zbytečné nabízet příběhy postižených dalším postiženým, protože ti vědí, o čem to je. Že ty příběhy mají číst zdraví, které něco takového sice nemusí, ale může potkat, a hlavně proto, aby věděli, kde ty postižené nejvíc bolí a jak jim nejlépe vyjít vstříc.

To je určitě užitečné. Přesto si myslím, že o děsné pravdy, ať už se týkají čehokoliv, by se mohli dělit všichni, že je to katarze. Na to, jak je ozdravná a užitečná, je nepatrně využívaná.

Bylo například jen málo z těch, kdo přežili holocaust, kteří o tom chtěli mluvit a psát. Arnošt Lustig, učebnicový extrovert, byl na počátku své spisovatelské dráhy pokárán přímo jedním ze svých spolutrpitelů. J.R.Pick – satirik (tak se tehdy podpisoval), který si také nějakou dobu užil Terezína, tenkrát reagoval na jeho nový román epigramem: Píše ti to dobře, místy skoro skvěle, proč však když jsi „lustig“, proč tak nevesele? Jako kdyby pobyt v Terezíně či Osvětimi byla bůhvíjaká sranda...

Ponížení sice mohou nejlépe znát míru svého utrpení, nemusí ale vidět cestu ven a tu jim může nabídnout právě příběh někoho, kdo to překonal. Příběhu lidé rozumějí lépe, než učebnicím, byť sestaveným s pedagogickým umem a použitím veškerých dostupných informací. Četl jsem mnoho učebnic, esejů i návodů a osvětových brožur o násilí na ženách, ale žádná mi neposkytla to, co kniha Leny Nové: Já a moji muži (vydavatelství Tribun EU, Brno, 2015).

Vždycky jsem si říkala, že to byla moje vina. Teprve teď si uvědomuju, že i když jsem si to zavinila sama, neznamená to přece, že mě ten člověk neznásilnil... Odtud se odvíjí vzpomínání na životní traumata hrdinky. Ta začínají, jak jinak, v dětství. Výchova, která se tváří jako přísná, je ve skutečnosti krutým týráním. Výsledkem je pak nulové sebevědomí a ochota rezignovat na vlastní přání, dokonce na vlastní svobodu a podvolit se každé autoritě. Ať je to kamarádka, která přichází se svéráznou sexuální osvětou, kterýkoliv z šéfů a kterýkoliv z partnerů opakovaně vybraných s jistotou psychické selfdestrutorky.

Text je psán s chladným odstupem, takže místy připomíná zde již zmíněného Lustiga a jeho Nemilovanou a na druhé straně je brutálně a upřímně naturalistický, což mi evokovalo časné Gorkého povídky, které už dnes nikdo nezná a netuší, že dobří čeští občané z konce minulého století se někdy ani příliš nelišili od těch ruských opilců ze století předminulého, které tak přesně Maxim Peškov vykreslil. Možná jsou to titíž, kteří dnes hulákají hesla o evropských hodnotách, které si právě takto představují a pohoršují se nad strašným nelidským zacházením s ženami v jiných částech světa.

Příběh je sice datován do minulosti, nenalhávejme si ale, že domácí násilí zmizelo. Stále platí, že v neděli monsieur / s dětmi jde s hrdostí / a když den všední je, / zmlátí je ve zlosti... A násilí má stále stejnou dynamiku, a tou je manipulace s pocitem viny. Viny za neposlušnost. Jako by Člověk nebyl tím, čím dneska je, kdyby byl v ráji poslouchal a nechal jablka na pokoji! A že jen Satan říká: Non serviam! Potom se mi vybaví mnohem starší událost a napadá mě, že je tu asi souvislost, Vždycky jsem byla tak poslušná!

Ze zábavného přítele se hned po svatbě vyklubal těžký alkoholik, který korunoval své polepšení – tři měsíce na odvykací léčbě – těžkou opilostí v den návratu, aby primáři dokázal, že je debil (ten primář). Když se Lena po několika letech jednoho dne – sice metodou skoku z bláta do louže – rozhodne řešit všechno rozvodem, okolí ji osočí, že opouští nešťastníka, který teď kvůli ní začal pít. Přidá se k tomu navíc, jako paradoxní bonus, výrok úřední osoby: „Nemůžete vědět, jaký vztah zaujmete k partnerovi, až ho budete mít střízlivého. Vždyť ho znáte jen opilého“, přesvědčovala mě soudkyně. Do slova a do písmene tomu věřím, spadá to do doby, kdy rozvody se staly „negativním rysem socialismu, proti němuž je třeba vystupovat“. Pracoval jsem totiž v té době v manželské poradně.

Co nezasvěceného musí zarazit, je křiklavý rozpor mezi evidentně vysokým IQ a stupidními kousky autorky, které líčí s neuvěřitelnou otevřeností, její skok na špek každému, kdo o ni projeví minimální zájem a další svědectví o tom, že hlad, který žene vlky z lesa, nemusí být zdaleka jen fyzický. Že ten citový je snad daleko horší.

Modročerné otoky se mi hojily šest týdnů, ale ještě víc mě bolelo ponížení... To je zkušenost s dalším partnerem, který ji za vzdorovitost seřeže. Autorka ale po několika dnech dojde k závěru, že si to vše vlastně zavinila sama, v čemž ji utvrdí nejen její matka.

Může si za to sama, zní verdikt okolí. Proč? Jednak jim to oběť doslova nabízí. Za druhé je to přimknutí se k vítězi, stádní reakce, které bezmyšlenkovitě propadne 66 % svou objektivitou a svým kritickým přístupem si tak jistých našich spoluobčanů. Co chci dodat k varování obětí jakéhokoliv násilí? Buďte si jisti, všichni, že kdybyste se dostali do jejich situace, dvě třetiny lidí okolo vás řeknou: zavinili jste si to sami! V lepším případě půjdou okolo a budou se tvářit, že nic neviděli.