Naši vývojově nejbližší příbuzní, neandrtálci, žili v Evropě a Euroasii, od Iberského poloostrova po jižní Sibiř mezi roky 400 000 a 30 000 před Kristem a pak zmizeli. Nezmizeli však úplně, protože část jich dále žije v našich genech, v nichž podle posledních odhadů činí něco okolo dvou procent.

Prý nám předali některé geny ovlivňující metabolismus, rozvoj kognitivních funkcí a růst kostí. Při porovnávání genomu neandrtálců a současných lidí na pěti vybraných místech se zdá, že víc podobností se nachází u obyvatel Asie než v subsaharské Africe, což nabízí vysvětlení, že obě skupiny se smísily až na euroasijském kontinentu. (1)



Magazin Discover (s podtitulkem Věda pro zvědavé) v posledním čísle přináší zprávy o čerstvých výsledcích dlouhodobě prováděného genetického výzkumu na Stanfordově univerzitě, který osvětluje situaci, v níž se před dávnými dobami uvedené populace nacházely (2). Podle první autorky článku v časopise Genetics, Kelley Harrisové a spoluautora Rasmuse Nielsena, měli naši předkové a neandrtálci společné děti častěji, než se dříve předpokládalo, možná, že se dnes uváděná procenta neandrtálských genů u lidí (2 – 4 %) vyšplhala v některých dobách až na deset.

Proč se posléze začala snižovat? Nabízí se následující vysvětlení: neandrtálská linie se od té naší oddělila asi před 600 000 roky, vydala se do Asie, odtud na západ a v Evropě pak rozkvétala od doby před čtvrt milonem let v malých skupinách hlavně v dnešním Španělsku, Chorvatsku, Německu a na Sibiři. U nás bydleli v jeskyni Kůlna v Moravském krasu, jakož i jinde. Obě populace byly tak od sebe po statisíce let odděleny. Populace našich prapředků lidí nedošla do Evropy dřív než před 45 000 roky. Když ale dorazila, začala se šířit severním směrem do oblastí obývaných neandrtálci a začala je odtud vypuzovat. Ale také se s nimi mísila. Vědci jsou přesvědčeni, že prvního hybrida počatého pravěkým mužem Homo sapiens a neandrtálskou ženou, našli v Itálii už v roce 1957 (3).

Největší nevýhodou neandrtálců byly malé populace vyznačující se genetickou omezeností, protože mají menší genetickou diverzitu a jsou v důsledku toho méně zdravé. Neandrtálská měla podle dnešních odhadů desetkrát menší diverzitu, než měla populace našich předků. Nevýhody malé diverzity platí dodnes, jak je možné prokázat v některých od světa oddělených lokalitách (například Kuskokwim syndrom nazvaný podle řeky na Aljašce charakterizovaný deficiencí cholinesterázy, methemoglobinemií a adrenogenitálním syndromem se neobvykle často vyskytuje na západě Aljašky a jeho významně vyšší prevalence je připisována malé genetické diverzitě ve zdejší populaci).

Harrisová a Nielsen spočítali, že pravděpodobně z těchto důvodů měli neandrtálci průměrně o 40 % méně dětí než naši předkové, a proto byli brzy utlačeni (a koho při této informaci nenapadne nic o současném stavu plodnosti evropského obyvatelstva, může si zažádat o invalidní důchod „na hlavu“ pro těžký mentální deficit). Neandrtálci měli také o 40 % menší tělesnou zdatnost než naši předkové. Předpokládá se, že tyhle zděděné geny snižují náš výkon o půl procenta ve srovnání s Afričany, kteří je nemají. Další nevýhodné neandrtálské geny nepříznivě ovlivňující stavbu proteinů.

Závěrem je třeba si uvědomit jednu podstatnou věc. Naši předkové zcela vytlačili neandrtálce nikoliv proto, že by bývali inteligentnější, ale proto, že byli zdatnější a že jich bylo podstatně víc. Tento zákon – s největší pravděpodobností – nepřestal platit ani dnes.

1. Green RE, et al.: A Draft Sequence of the Neandertal Genome. Science, 2010;328(5979):746-763.
2. Harris K Nielsen R: The Genetic Cost of Neanderthal Introgression. Genetics. 2016 Jun;203(2):881-91.
3. http://vtm.e15.cz/prvni-krizenec-homo-sapiens-s-neandrtalcem