Velká voda odstraní všechny nepříjemné louže, ve velké době se ztratí malí blbci. Velká doba si vyžaduje skutečně velkých blbců, aby se zapsali do jejích análů, v nichž se ti malí nikdy neocitnou. Jenom Alkibiades – i když to nebyl ten nejmenší mezi blbci athénskými – měl štěstí, protože byl Sokratův kamarád, jinak by byl nikdy, i kdyby měl padesát psů, na Herostrata nedosáhnul.

Bude třeba zajímavé sledovat souboj Trumpa se všemi americkými harašnicemi, neboli radikálními feministkami, který zatím nevidím tak jednoznačně jako souboj Putina s Pussy Riot. V USA to má diktátor složitější než ve Velkoruské říši. Viz citát z NYT: A federal appeals court early Sunday rejected a request by the Justice Department to immediately restore President Trump’s targeted travel ban...

Nepotřebujeme do dějin jen velké blbce, těch jsou plné, potřebujem také velké hysterky. Když se tyto dvě schopnosti zkombinují, je to ku prospěchu věci, protože tak vznikají pro budoucnost zapamatovatelná data. Něco takového, jako byla Marie, dcera Jindřicha VIII., nazývaná též krvavá Máry, protože nechala po své inauguraci upálit něco kolem tříset odpůrců katolicismu a po sňatku se španělským princem předvedla národu hysterické pseudotěhotenství, z něhož – jak se sluší – nevzešlo nic, a to ani na druhý pokus a k vládě v Anglii se konečně po Alžbětě dostal zase muž. Aby to nebylo úplně standardní, tak muž homosexuální, za jehož vlády se však věci normalizovaly, neboť rozkvetla magie, korupce a procesy s čarodejnicemi.

Slavnou francouzskou hysterkou byla Blanche, la reine des hystériques, vlastním jménem Marie Wittman. Původně zamířila do nemocnice pracovat jako zdravotní sestra, po několika rodinných tragediích se ale změnila v pacientku, která byla chvíli ochrnutá, chvíli němá, chvíli zmítající se v křečích, aby ku svému prospěchu nakonec zakotvila v pravidelných Charcotových show, které táhly pařížské publikum víc než zápasy s medvědy a dokonce víc než Televarieté. Charcot ji léčil všemi tehdy dostupnými prostředky a nejatraktivnější z nich se stala hypnóza, v níž Blanche dělala na povel psí kusy. Velmi kriticky se k těmto seancím vyjádřil Axel Munthe ve své Knize o životě a smrti. Něco na jeho názoru asi bylo, protože po Charcotově smrti neprojevila Blanche už žádný ze svých velkých příznaků.

Charcot rozhodně nebyl mužský šovinista a ohlásil světu (podobně jako jeho rodák Carolus Piso o 300 let a Galenos o dvě tisíciletí dříve), že hysterie není doménou žen, že jí muži mohou trpět také. Na to zaznělo z Vídně tvrdé: Francouzi snad ano, Rakušané nikdy! Proto ani Freud si nevybral žádného muže a s Breuerem se dostatečně vyřádili s Bertou von Pappenheim neboli Annou O. Anna O. byla šifra : A=B, O=P ukrývající aktivistku ženského hnutí. Ta uměla ještě víc příznaků než Blanche a když vystřídala celý repertoir, předvedla Breuerovi vrchol svého umění – hysterické pseudotěhotenství, takže on popadl spořitelní knížky, kufr a manželku a zmizel za horami. Berta potom naplno řádila v ženském hnutí a dostala se až na západoněmecké známky za 40+10 Pfennige.



Jak nás informuje článek «Maminka chodí na pány» v šestém čísle Týdne, jakási Sára Vidímová aspiruje na pověst, kterou si dobyla Berta von Pappenheim usilovnou snahou (a řekněme si, že též sezení s Breuerem a Freudem nebyla zadarmo). Její nápad společného močení budoucích politoložek s politology vyvolává pochybnosti o tom, že Freud se mýlil. Penis envy je několik let zavržená teorie, ale zdá se, že na ní něco bylo. Zejména u některých poruch. O kvalitě studujících na zmíněné fakultě pak svědčí to, že bohatýrská myšlenka vynesla její autorku ve volbách do senátu. Zvonokosy se proti tomu svou úrovní dostávají někam mezi Oxford a Ivy League. Eulálie Čubíková, vzorný příklad zdrcující počestnosti, zvonokoská zmije v masce božího hovádka, jak ji charakterizuje sám autor, z hloubi literární historie (litujíc, že se nemůže vyjádřit k Žáčkově Mamince) kyne svým hrdým a kreativním pokračovatelkám. Přesto se obávám, že na Bertu nemají.