Již před několika roky jsem přestal doufat, že zvládnu včas cestu do Brna autem a postupně jsem přesedlal na vlak i v dalších směrech. Očekávání, že se mi vrátí dětské vzpomínky, kdy s prvními takty kol se rozbalily svačiny - ti bohatší řízek mezi dvěma chleby, ti chudší sekanou nebo vejce na tvrdo - se mi nenaplnily.

Mezi vlastníky notebooků jsem se s papírovou knihou cítil jak nahý v trní. Pak je nahradily chytré telefony. Číst se nedalo, protože stále někdo hulákal do telefonu. Jedna paní mi dokázala vřeštět za uchem z Libně až do Kolína. Když skončila, řekl jsem jí, že provádím průmyslovou špionáž a to, co vyzradila o firmě, že jsem si všechno nahrál a použiju to pro konkurenci. Zbledla a odsunula se do vedlejšího vagónu, neb právem usoudila, že mohu být nebezpečný. Dodnes nevím, zda je tohle horší než konverzace dvou nahluchlých tetek o tom, jak plenily hospody kolem Třeboně, až to skončilo bramborovým salátem a žlučníkovým záchvatem, nebo pán, který se snaží postupně navázat kontakt se všemi jen proto, aby jim vysvětlil, že jeho známý na ministerstvu mu prozradil, že na tahle trati se už utopily dvě miliardy.

Tohle vše mi České dráhy kompenzovaly důchodcovskou slevou, která mi byla poskytnuta u kasy, kde jsem oznámil, že bych prosil lístek tam a tam pro penzistu. Přestože moje tvář není zbrázděna stopami nízkých vášní a jako prostředek na strašení malých dětí ji pronajímám jen občas, většinou stačilo ve vlaku správně ji nastavit v dostatečném osvětlení a bylo zúřadováno. Jen občas na mně zvlášť laskaví/laskavé průvodčí vyžadovali/vyžadovaly občanský průkaz, aby mi zalichotili/zalichotily, že tak starobyle nevypadám.

Všechno to šlo docela bez problémů až do minulého týdne, kdy mi paní průvodčí oznámila, že takhle už to za měsíc nepůjde a že si budu muset pořídit průkazku, patrně protože České dráhy občanské průkazy neuznávají. Asi jsou falešné. Mám si proto pořídit IN kartu a tu jako další krám tahat v peněžence. To ale chce ještě fotografii a stokorunu, sleva není zadarmo. Začal jsem si tedy dopisovat s Českými drahami. Dáma v příslušné kanceláři mi odpověděla diplomaticky: Jak jsem již psala níže, tímto krokem jsme chtěli nejen sjednotit systém, ale nabídnout i řadu výhod. Nový systém slev vypadá na první pohled dražší, ale záleží na tom, zda posuzujeme jen částku za aplikaci, anebo bereme v potaz i nově přinášené výhody.

Poprosil jsem tedy o sdělení, jakou výhodu mi přináší možnost vyplňovat žádost, shánět fotku a platit stovku, když to do této chvíle šlo na dobré slovo a jeden občanský průkaz. Také jsem projevil názor, že jde o byrokratickou buzeraci. To už se mnou ztratila trpělivost a sdělila mi: Pokrok prostě nezastavíme a elektronické odbavení se stává standardem nejen v dopravě, ale i na úřadech apod. Průkazku si musíte jako důchodce pořídit/zakoupit jak u jiných dopravců, tak například v MHD. Chápu, že každá změna je, zvláště pro starší lidi, jistým způsobem "diskomfort", na který si musí zvykat. Ovšem věřím, že se s novým systémem senioři brzy "sehrají" a In kartu i další benefity, které přináší, ocení.

Až na to, že se mýlí, pokud jde o MHD (věřím, že to budou chtít dohnat, stejně jako se ČD snaží dohnat až hodinovým zpožděním takzvanou dálnici D1), promluvila zde jazykem, který jak kdyby vypadl ze studií sociologů, kteří nás varují, že instituce se s námi mazat nebudou. Ale také to nenechají na své pověsti, která by byla pošramocena, nýbrž to svedou na vyšší moc. Může za to pokrok. A na nepohodu si staříci musí zvykat. Tak pravila mluvčí za dráhy a basta! Chybí mi tam jen dodatek, že si mám večer v posteli dávat hlínu na prsa, abych si zvykal...

Obávám se však, že navzdory argumentační síle jejího posledního prohlášení, benefity ČD neoceňuji, ať dělám, co dělám. Jsem toho domnění, že to je buzerace a navíc zlodějna. Kdopak se na tom přiživí?