Odpověď je jednoduchá a vzpomeneme-li na Děda Vševěda a jeho požadavek vyjadřovat se ve verších, řítí se řítí, že záhy bude ... v síti zlého obra. Ta otázka je totiž dobrá! Z dosavadního vývoje vyplývá, že děti mých vnuček zde, ve středoevropské kotlině, v níž se nachází země českáááá, domov můůj, nenajdou geneticky kvalitní partnery a partnerky a budou se muset obrátit do dalekých zemí, kde se ke svému genofondu chovají racionálněji.

Staré bábě dáme hrábě, aby s nima hrabala, mladé žábě dáme kluka, aby ho milovala... Takhle už to není a nebude! Staré bábě poskytneme IVF, aby mohl ve svých pětašedesáti konečně porodit (ačkoliv by tuhle zimu klidně mohla ještě zajet zalyžovat si na ledovec, nicméně pojišťovna jí nechce proplatit třetí kovové koleno, to spíš přispěje na to oplodnění). Že si pak nebude moct vzpomenout, kam doma uložila dítě, nevadí, ono časem začne křičet a tak bude snadno nalezeno.

Mladá žába se naopak naivně ptá v psychologické internetové poradně a na sociálních sítích, jak dlouho si holky (škoda, že ne děvčátka) okolo ní ještě užívají mládí; ona by ještě chvilku chtěla, když je jí teprve devětatřicet. Pak teprve bude chtít děti. Na mou námitku, že dítě není vymahatelná komodita a i kdyby nakrásně byla, takovéto osobě že bych nesvěřil ani křečka, se na mě sesypaly její ochránkyně a nebýt toho, že mi diskusní příspěvky tohoto typu jsou naprosto zcizeny, byl bych se musel cítit zdeptán.

Mládí a nikdy stáří, vříská božský Kája vystavovaný v Příbrami jako MYLIFE. Já si život bez stáří neumím představit, snad by to dopadlo jako v Kunderově románu, kde hrdinka ztroskotala na ostrově plném dětí. Časopis CEREBRUM, což znamená „mozek“, otiskl před třemi roky výsledky skandinávské studie autorů Briana D´Onofria a Paula Lichtensteina, které naznačují, že stáří mužů tady je, nikoliv tedy, že by díky zázračným příspěvkům nebylo a že sebou nese některé nevýhody. Článek se jmenuje The Age Gauge: Older Fathers Having Children (=Věkové měřítko: Děti starších otců).

V úvodu – což nebývá vždy zvykem – píše editor časopisu: „V současné době vědci debatují o souvislostech mezi věkem otce a zranitelností dítěte ve vztahu k psychiatrickým problémům. Naši autoři napsali práci shrnující údaje z let 1973 – 2001. Studie přináší více otázek než odpovědí, na druhé straně ukazuje, že děti narozené otcům středního věku mají tyto problémy častěji než jejich starší sourozenci. Týká se to zejména autismu, bipolární poruchy a schizofrenie.“ Sami autoři jsou ve svých závěrech mnohem opatrnější a mluví „jen o třech procentech“; to ale není nijak zanedbatelné číslo!

Podobně neveselé údaje přináší práce novozélandských autorů, Johnsona a spol.: Consistent age-dependent declines in human semen quality: a systematic review and meta-analysis (=Konzistentní pokles kvality spermatu závislý na věku), kteří probrali celkem 90 studií odkazujících souhrnně na téměř 94 000 mužů. Kvality genetické informace, stejně jako dalších parametrů, s věkem ubývá. Poudačky o geniálních dětech devadesátiletých otců jsou spíše zprávou o kvalitě spermií mladých milenců jejich hýčkaných partnerek, než o čemkoliv jiném. Na jejich z citované studie je patrný úbytek koncentrace spermií (uvedený v milionech na mililitr) od roku 1938 do nedávných let:



Představa, že by se to našich mužů netýkalo, je lichá. Týká se jich to značně, jak dokládá česká práce prezentovaná na kongresu v Kodani v minulém roce. 22 % údajně zdravých mužů z neplodného páru má více než polovinu svých spermií poškozených apoptózou. V ČR stoupá počet dětí s vrozenými vývojovými vadami přesto, že jsou těhotné ženy sledovány s cílem je včas odhalit. Uvádí se, že je to vlivem staršího věku rodiček. Nemohou za to současně nekvalitní spermie jejich také starších partnerů?