Vladimír Borecký (1941 – 2009) se narodil v kádrově velmi nevýhodné rodině a tak stačil sice ještě odmaturovat, ale na vysokou školu se dostal až po vojně a praxi u pražských hasičů, kteří ho na ni doporučili (on jim zůstal věrný a v Thomayerově nemocnici se často pomáhal starat o jejich ne vždy příliš kvalitní zdraví).

Vystudoval filosofii a psychologii a následně jednooborovou psychologii a nastoupil jako psycholog na dětském psychiatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice k vynikajícím starším, tehdy už proslaveným kolegům Josefu Langmeierovi a Zdenku Matějčkovi. Kromě intenzivní práce s malými pacienty ho přitahovaly nejrůznější kuriozity, počínaje ludismem a jeho svérázným představitelem, který přijal ke svému jménu Václav Svoboda přídomek Plumlovský, přes práce profesora Hrona-Metánovského, až po literární a hudební dílo Jana Lukeše. Všechno shromažďoval v šanonech s nadpisem MAŠÍBL, což byla zkratka společenství magoři – šílenci – blbi.

V těžkých dobách reálného socialismu to bylo cenné osvěžení. Pamatuju se, jak jsme „zviditelňovali“ Plumlovského. Z jeho rozsáhlé básnické tvorby (veršoval při nejrůznějších příležitostech, křtinách, svatbách, pohřbech, dožínkách, oslavách a na všechna možná témata) vybral Vladimír báseň Chudobín, oslavující vesnici v rajonu jeho působení. Báseň začínala slokou:



Pokračovala stejně oslnivým stylem a měla několik líbezných slok. Vladimír se rozhodl postavit bardovi pomník a zapřáhl nás všechny do fantastického úkolu: přeložit tento skvost české poezie do největšího možného počtu jazyků a vydat v Akademii. Našlo se plno recesistů, kteří přispěli ke zdaru díla, našli se ale i takoví suchaři, kteří to pojali jako cestu ke kariéře a pak nás málem chtěli žalovat za nezaplacenou uměleckou práci.

Můj bratr zajišťoval korejský překlad a co si vzpomínám, měl problémy s pojmy v Koreji neznámých zvířat: srna, panna a prase. To na sever od 38. rovnoběžky ještě vládl Kim Ir Sen a my s hlavou vztyčenou jsme stáli fronty na toaletní papír. O notový lidu – na rozdíl od tvůrců hudby – tolik nešlo. Lid tehdy usoudil, že v dokonalém plánovacím systému nastala chyba, že byla výroba plánována na hlavu, nikoliv na opačný konec těla, pro který je toaletní papír určen.


Prolegomena k neofasiím jsem objevil v Československé psychiatrii a Vladimír se okamžitě nadchnul. Začalo to sběrem dotupných materiálů, slovníkem thétštiny (blbec se thétsky řekne jahusalúp) a dalších a končilo odvážnou výpravou za pozůstalostí profesora Stuchlíka, kterou spravovala jeho ovdovělá žena. Návštěva sama nepostrádala bizarní prvky. Po rituálních formalitách Vladimír konečně zazvonil u dveří, které se otevřely jen na jistící řetízek. Poté, co se představil, dostal kuriózní příkaz: Ukažte mi okamžitě svoji komunistickou legitimaci! Když přesvědčivě vysvětlil, že opravdu nikdy žádnou neměl (ani o ni neusiloval), byl vpuštěn a odcházel s haldou fantastických písemností.

Po válce v roce 1945 jsem navštívil Talicha osobně v bytě za účelem Paxistické internacionály (paxismus bylo jakési dodatečné omlouvání kolaborace s Němci vysvětlované jako pokus o smíčlivou spolupráci s cílem oboustranných výhod, církev si z této myšlenky převzala v socialismu hnutí Pacem in terris; pozn. RH). Talich byl nadšen touto myšlenkou, stal se jedním z prvotních aktivních paxistů v Praze a po mém zatčení měl kvůli tomu popotahování na policii, tak jako řada herců a solistů.

Další šéf opery Otakar Jeremiáš, Písečák, byl skladatelem velké invence s úžasně modernistickou harmonisací a instrumentací, jak dokázal hlavně v Enšpíglovi, který v roce 1947 při premiéře propadl.

Musím říci, že právě Jeremiáš mně byl nejpříznivěji nakloněn, neboť byl ochoten bez zdráhání přijmouti k provozování „Pro vlasť“ a později doporučoval také ku přijetí „Úderku“. Bohužel hned v prvním roce svého působení byl postižen apoplexií a lehce ochrnul. Náhodou jsem se s ním v létě 1946 setkával na zahradě, kde ho podporovala jeho hezká manželka Marie Buddíková a tu mě oba trpce vyčítali, proč jsem si s tím politickým blázněním znemožnil kariéru největšího národního skladatele po Smetanovi (neboť Pro vlasť byla opravdu velmi národní až lehce šovinistická). Jeremiáš nemohl pochopit, jak jsem mohl podlehnout paxismu a zároveň podávat operu rázu čistě vojenského odehrávající se v kasárnách a vyzývající k pěstování brannosti. ... Měl jsem osud nejen Smetanův, ale i Sabinův, ba horší než tito oba.

Paxismus je zmiňován opakovaně, nakonec již v prostorách Psychiatrické kliniky v Praze: Celý paxismus, jak tak na to nahlížím, byl organizován jako velká opera, jako velký utopistický román, jako grandiosní sen. Splaskl jako bublina a dozníval na koridoru u Karlova pod taktovkou doktora Nevole.

Definitivní konec kariéry lékaře přichází pro Lukeše v roce 1951. Stuchlík ho posalal do Kosmonos, kde měl sloužit pod dohledem zkušenějších kolegů a měla to být jakási pracovní rehabilitace (ani Stuchlík zřejmě nevěřil na schizofrenní rozpad osobnosti). Lukeš ale došel k závěru, že ho tam chtějí internovat, ačkoliv tam měl volnou ruku a bylo mu tolerováno i dost zvláštní chování. Například pomocí barvy Duha si obarvil bílé pláště a podle nálady nosil plášť příslušné barvy: rudý, byl-li rozvášněn, růžový, když byl veselý, zelený, když cítil naději a tmavomodrý, když byl smutný. Nakonec při podezření na nekalé úmysly personálu se rozhodl k útěku. Jeho útěk nahlásili pacienti na ředitelství, což je podle dosavadních znalostí jediný případ tohoto druhu. Ve své bájné lhavosti Lukeš tuto epizodu líčí takto:

Navždy mi zůstane zahaleno rouškou tajemství, kterak a proč došlo tehdy v srpnu 1951 k mému odstranění z Kosmonos spojeném s úplným suspendováním., tj. vyhoštěním ze zdravotnického resortu s definitivní platností jednou provždy bez nápravných možností. Primář Kloubek a Dr Linhart mně prozradili, že Danov nechal tu věc odhlasovat dva dni předtím na tajné noční schůzi, na kterou jsem nebyl pozván a dne 10. srpna stála na dvoře připravená sanitka, aby mě odvezla rovnou do Bohnic, kdybych se „nějak bouřlivě“ zdráhal přijmouti ortel. Nezdráhal jsem se bouřlivě, ale řekl jsem Danovovi, mezi čtyřma očima, že je perfidní Žid a můj nepřítel a že lituji, že jsem s ním trávil čas pod společnou střechou.

Další úvaha – poměrně věrná reflexe doby, v níž mi také bylo dopřáno žít – končí výrazem, který nejenže Lukeš ještě několikrát použil, ale který se nám velice zalíbil a zařadili sjme ho do svých vizí.

Partitůra „Úderky“, která bezmála mohla být můj „Opus post humus“, byla ukončena právě k onomu dni (22.XI.), kdy Rolf Schlein se svými čelnými Zionisty z Ústř. výboru byl zatčen s Esembé, takže Gottwald měl pramizernou náladu. Naskýtá se mně otázka, kdo je to vlastně to všemocné Esembé, hájící hypotetickou „národní bezpečnost“, věrné analogon gestapa, ochranky, čeky, ustaši a.t.d., organizace, která může klidně dát zatknout a pověsit prvního tajemníka KSČ, která může znásilnit profesora psychiatrie i samu vědu, diktujíc mu, aby napsal diagnózu „schizophrenie“ tam kde není potuchy po této chorobě, která může tajně a zákeřně odpravit kohokoliv a vyložit jeho úmrtí jako suicidium skokem z balkónu nebo sklouznutím do Vltavy v Podbabě v podstatě z omrzelosti života? Připadá mně, že na světě je ve všech státech naléhavá potřeba nejen odzbrojit, ale především „ODESEMBÁKOVAT“ (zdůraznění RH).

(Pokračování)