(13.7.1933 – 30.3.2017)

V předvečer výročí dobytí Bastily vzpomeňme nedožitých čtyřiaosmdesátých narozenin profesora MUDr. Vladimíra Kočandrleho, DrSc., jemuž se neřeklo jinak než Kočka. Vladimír spatřil světlo světa v Ostravě v roce 1933, vystudoval Fakultu všeobecného lékařství v Praze, pak nastoupil jako chirurg do ÚKECH v Krči a na základech, které postavil akademik Prokop Málek vybudoval perfektní transplantační program, který zachránil a zkvalitnil život už tisícům nemocným s postižením ledvin, slinivky, jater a oběhového systému.

Pracoval v týmu Ústavu experimentální chirurgie v Krči, což byl jeden ze šesti výzkumných ústavů sloučených v roce 1971 do IKEM. Nicméně již v padesátých letech začali jeho pracovníci uvažovat o možnosti transplantace ledvin (uvědomme si, že první taková byla provedena v USA v roce 1953) a Prokop Málek poslal svého mladého aspiranta Kočku na rok do chicagské nemocnice, kde se po zácviku zúčastnil první transplantace ledviny uskutečněné ve známé Chicago Hope.

Po návratu do Prahy v tehdejších neskonale obtížnějších a co se týkalo dostupnosti techniky a léků daleko primitivnějších podmínkách se začal celý tým připravovat ne na ojedinělou transplantaci ledviny, ale na rozjezd transplantačního programu. První dvojicí, která vstoupila do dějin transplantací u nás, tvořili Pavlíkovi, 49letá matka, která darovala ledvinu svému 24letému synovi. Transplantace se uskutečnila po přípravě 21. 3. 1966 a pacient byl propuštěn do domácí péče 1. 8. 1966. Ledvina pracovala tři roky, potom přestávala fungovat pro poruchy v cévním zásobení a musela být odebrána. Tak začal program příbuzenských transplantací od živých dárců, jichž se uskutečnilo celkem sedmadvacet.

Co se mě týká, moje chirurgická kariéra definitivně skončila na praxi po čtvrtém ročníku v Rrrrumburrrrku, kde mě pan prrrimářrřr Sprrringerr mlátil peánem přrřres prrrsty a rřrřrval: Tohle prrrrase mi už na sál nesmí. Tudíž se naprosto necítím povolán posuzovat jakýkoliv chirurgický zákrok. Nicméně říkají, že z technického hlediska transplantace ledviny nepředstavuje velký problém. Orgán se umístí dolů do břicha do takzvané kyčelní jámy a je třeba napojit na sebe tři „šlauchy“: tepnu, žílu a močovod. Co představuje celoživotní starost je zkrocení imunitních reakcí příjemce, aby se cizí tkáň (což s výjimkou tkáně od jednovaječného dvojčete, každá – i příbuzná – přece jenom je) neodloučila, prostě neodhnisala stejně jako zadřená tříska.Tomu pak slouží celý tým pečovatelů, nefrologů, imunologů a dalších specialistů. Tohle všechno se v Krči rozběhlo a etapa živých dárců pokračovala etapou dárců kadaverózních, při které se ledviny odebíraly z těl zemřelých.

Výzkumné ústavy MZ byly nejen sídlem vědy, ale také sídlem kontrarevoluce, což se ukázalo v roce 1968, když v jednom z nich pod dohledem profesora Broda se zrodilo oněch pověstných 2000 slov na jejichž základě prý přijelo těch 6300 tanků (tedy více než tři tanky na jedno slovo – to už je síla!). Když tu bylo tolik tanků, někteří vědci se zde necítili bezpeční a mnoho jich odešlo. Tuším na Západ, protože v Bratislavě na Psychiatrické klinice měli zvláštní oddělení pro ty, co prchali do SSSR, jak mi sdělil Vlado Novotný, který se tam stal po roce 1990 dokonce šéfem, a žádný z našich tam nezakotvil.

To byla politicky nelehká situace a bylo nutné s tím něco provést. Jelikož centralizace je oblíbený absolutistický tah, byl stvořen ze zbytků a trosek výzlumných ústavů jeden velký IKEM s třemi hlavními programy: kardiovaskulárním, transplantačním a výživovým. Ten poslední záhy zašel na úbytě, když profesor Mašek obětoval a pohřbil své dítko – Ústav výživy – za křeslo šéfa interního doškolováku a my, kteří jsme tam pracovali, jsme byli rozprdláni do dvou hlavních programů. Tak jsem se dostal k nemocným s nezvratným selháním ledvin, k dialýze a celému programu transplantací.

Náhradní orgánová léčba – tak zněl oficiální termín život zachraňujících postupů v situacích, kdy vlastní ledviny snížily svou funkci pod 10 %, což už nebylo k přežití – pozůstávala ze dvou možností: dialýzy nebo transplantace. Při dialýze byla možnost hemodialýzy, kdy pacienti byli 3x týdně napojováni osm hodin na umělou ledvinu, do níž proudila jejich krev, která se tam očišťovala od zbytkových látek (viz blog) nebo peritoneální dialýza, kdy do břišní dutiny se napouštěl a potom zase vypouštěl roztok, do něhož se tyto látky vylučovaly přes pobřišnici (neboli peritoneum). Transplantace byly v té době považovány ještě za experimentální, nikoliv tedy běžnou léčbu.

S Kočkou, který již byl korunním princem nejen transplantačního programu, ale bezpečně také adeptem na šéfa IKEMu jsem se poprvé setkal při své prezentaci toho, co hodlám na novém pracovišti dělat, nejen do roka a do dne, ale po celou pětiletku. Na nefrologii, kam jsem nastoupil a během krátké doby našprtal, co se dalo, jsem neměl nikoho blízkého, nachystané diapozitivy jsem nastrkal do toho futrálu, který se vrazil do projektoru a chystal se na prezentaci. K mému překvapení ale nešlo o komorní seminář kliniky, nýbrž o velkolepou show, na níž přišlo celé vedení počínaje samotným velkým akademikem Málkem a konče posledním čičmundou. Posluchárna byla nabitá a malér visel ve vzduchu.

Mezi snímky jsem měl jako demonstraci toho, že na zhoršenou paměť nepomůže ani udělat si uzel, fotografii nahého černocha (dnes afroameričana) s uzlem na penisu. Po jeho promítnutí dvě uchichtnutí okamžitě zamrzla a v posluchárně by se dal vzduch krájet. Prezentace skončila bez potlesku, zachmuřené vrchní velení se odebralo vážným krokem na jih a šéf kliniky mi oznámil, že to je zřejmě můj konec.

Druhý den si mě povolal Kočka a pravil: Na rozdíl od těch ostatních se mi ten váš seminář moc líbil a zamlouval a mám jen dvě otázky: chcete na tom opravdu dělat? Pravil jsem, že ano a že to myslím zcela vážně, navzdory lehkovážnému podání. Nad tím mávnul rukou a pravil: A teď ta druhá. Ten suk (tak říkají chirurgové uzlu) byl pravý, nebo to byla fotomontáž? Ten diák mám ještě schovanej...

Vznikající mezioborová disciplína psychonefrologie byla vskutku zajímavá a nemocní v nové situaci byli potřebnou skupinou. Jen nevím, jak to měli soudruzi mezi sebou. Když mi Kočka navrhoval obnovení práce na kandidatuře, zaražené po prověrkách po roce 1968, okresní tajemník soudruh Bartáček to zamítl s tím, že jmenovaný si dopisuje se západní cizinou pod záminkou žádostí o odbornou literaturu.

Tak začalo deset let úžasné a věřím i užitečné práce, s úžasnými, třebaže tvrdě vydřenými, výsledky. Profesor Pirk mi potvrdil to, co já jsem měl možnost sledovat jen jednou týdně: Kočka byl dokonalý manažer a byla to jeho zásluha, že orchestrace celého týmu byla optimálním podhoubím pro úspěšnou transplantaci srdce, která se v roce 1984 v Praze uskutečnila. Bylo to možné především proto, že léčba ovlivňující imunitní reakce příjemců se mezitím výrazně zlepšila. Málokdo ale ví, že pan Divina na „svoje nové srdce“ čekal od září předchozího roku a s ním byl čtyři měsíce bez sobot a nedělí, bez vánočního volna nonstop v pohotovosti celý tým počínaje sestřičkami na pooperačním oddělení a konče Kočkou a jeho chirurgy. Něco přes sto lidí čekalo, až ten den přijde. Přišel a vydařil se.

Pan Divina byl skromný muž. Chodil jsem pravidelně na vizity a jako méně použitelný v akutní fázi až za všemi chirurgy, kardiology, imunology, internisty a dalšími odborníky a za mnou šly už jen dietní sestry. Na jejich otázky, co by si dal pacient k obědu, odpovídal dost stereotypně: „Chleba s maslem a ostravsku klobasu.“ Dietky místo toho nabízely šunku a další zdravé pochutiny, až pátého dne Kočka zavelel: „Tak mu sakra dejte tu ostravsku klobasu!“

Papírové vizity – probírání jednotlivých pacientů čekajících na operace nebo po operacích – byly ukázkou dokonalé organizace, bez zbytečných průtahů, každý uměl všechny potřebné údaje pochopitelně zpaměti a práce, na jejímž konci bylo smysluplné řešení, skutečně odsejpala. Zažil jsem hodně šéfů, ale tohle byl unikát. A všechny to bavilo, nikdo to nebral jako buzeraci.

V osmdesátých letech jsme v návaznosti na kolegy ze Sokolova a Karlových Varů začali s dialyzačními dovolenými a odtud s přípravou samostatné svépomocné společnosti pacientů a jejich rodin, nezávislé na tehdy byrokratických organizacích, jakými byl Svaz invalidů, nebo ČSČK, kam se nás pokoušeli nacpat. Leštili jsme kliky na mnoha místech, už pak ne s nadějí na pomoc, ale s přáním nekladení dalších překážek. Z těch „mocných“ s námi jednoznačně šli jen dva: profesor Opatrný z Plzně a Kočka. Oba také přijali funkci v čestném předsednictvu, když se nám ještě v socialistickém pořádku povedlo tuhle organizaci vytvořit.

Jak to bývá mezi kamarády, jeden z nich mu slávu záviděl... tvrdí slova jednoho songu od táboráku mého dospívání. Tady jich bylo víc. Kočka si byl vědom, že jeho členství v ÚV KSČ není tím, čím by se mohl po roce 89 chlubit (podle mého soudu si s nimi nezadal víc, než musel a nešlápl nikomu na nohu ani omylem) a nedral se o vedoucí pozice. Ale ani jako experimentátor nebyl některým mocichtivým po vůli, ani jeho projekt transplantace střeva, který ve své omezenosti nepochopili. Byl příliš osobností, byl stále sociometrickou hvězdou a to je ohrožovalo. Otráven těmito poměry se sebral a odejel do USA, kde po něm hrábli všemi desíti a tam završil svou profesní kariéru.

To, co zde profesor Kočandrle udělal pro rozvoj transplantačního programu, lze přirovnat k dnes vzpomínanému výročí postavení Karlova mostu. Ne, že by do té doby žádné mosty nestály a ne, že by nebylo postaveno mnoho dalších, ale ve své době udělal tenhle most z Prahy velkoměsto. Totéž je možné říci o Kočkově příspěvku ke slávě města nad Vltavou a české medicíny v osmdesátých letech minulého století.. Kočka odešel operovat úplně někam jinam, daleko za řeku Styx v březnu tohoto roku. Je ho škoda. Byl vždycky slušný. A byl dobrý. Mělo by se objevit víc vděčnosti, když už byly promarněny příležitosti využít jeho schopností v devadesátých letech.