Pamatujete ještě, že jsme v dětství (tedy v tom před sedmdesáti roky) hráli na jaře kuličky, celoročně pak na vsi špačka, v Praze okna, někde tomu říkali vracenky, všude fotbal, když to bylo i s holkama, tak pan čáp ztratil čepičku, polívka se vaří, maso na talíři a mimo jiné taky na řemesla. My jsme malí řemesníci (skutečně řemesníci, jinak by se to nerýmovalo) / pracujeme ve dne v noci / naše řemeslo začíná „k“ a končí „ství“ a přitom se mávalo pomyslnou jehlou, načež se u pomyslné látky ukousla pomyslná nit a kdo by snad neuhodl, že je to krejčovství, byl debil.

Většina z nás věděla, co dělá jejich tatínek v práci a jak si počíná jejich maminka tehdy ještě dost často doma. Přišla jsem domů, na všem ležel prach, tak jsem si lehla taky, nebylo tak běžné. Nádobí se tehdy mylo ve dřezu, prádlo se pralo v neckách a sušilo na šňůře, koberce se klepaly na dvoře na klepadle, schody se myly rejžákem. Tatínek se mezitím věnoval aktivitě, která byla přehledná a docela snadno napodobitelná, ať už šlo o stavění domů, stříhání zákazníků, nebo razítkování lejster.

Pak byli řemeslníci i řemesníci zrušeni navzdory původním slibům stejně jako malozemedělci v dikci Antonína Novotného, který vyhlásil socialismus. Ze tří běžně dostupných instalaterů zůstal jeden a bylo nutno si ho předcházet, aby se dostavil a dostavoval i nadále. Zato krom kapajícícho kohoutku uměl navíc vyměnit zámek a spravit vypinač, protože měl v kabele ty plíšky, které byly nedostatkovým zbožím, neboli uzoušem. Holič Štětka byl odešen „do výroby“ a tam se radoval, jak dokumentuje tehdejší hit Proměny mistra Štětky s hudbou Ludvíka Podéště.

Zůstali meloucháři a kutilové. Pamatuju na pokus stvořit „pračku – bublalku“, který spočíval v zavedení roury od vysavače připojené na vyfukovací konec tohoto přístroje a zavedené do hrnce na vyvařování prádla (a zavařování ovoce a zeleniny) naplněného mýdlovou vodou z nastrouhané kostky mýdla Hellada s jelenem. Nedošli jsme sice až k vaření mejdla doma jak za války, ale odkudsi dovezenou kávu jsme pražili jako tenkrát. Smrdělo to dvojitě: pražící se kávou a petrolejem, kterým se pod válcem topilo.

Přítel Jiří Koťátko má na třífázový úpadek řemesel v ČSR a pak ČSSR, pak ČSFR zajímavou teorii. Napřed byly zlaté české ručičky a ševcovy ženy a kovářovy kobyly chodily bosy, protože do řemesla se dalo vše. Tato generace stačila ještě dobře vyučit generaci další, která se ale v praktickém životě už řídila pragmatickým heslem: Kdo nekrade, okrádá rodinu. To sice perfektně dokázala předat svým následovníkům, řemeslo ale zatím vytěkalo do ztracena.

Čas nový nové chce mít činy, den nový vzešel k nové práci nám, věděl už v předminulém století Múzou políbený básník. Postmoderní doba má postmoderní řemesla. Ten muž, který mi nahlásil, že je ajťák, osvětlil nakonec, co opravdu vykonává: spravuje elektrické lampičky, což je práce záslužná a užitečná. Nevím, zda si zaslouží tak náročné pojmenování. Na to měl své názory už doktor Vlach a ne každý píár se živí roznášením letáků a jejich zastrkováním do poštovních schránek. Třeba ovčáci...

Moc se mi líbí řemeslo „zástupkyně“, které provozuje jedna mladá dívka v jednom velkém městě. Když ji po dvou letech pobytu v cizině navštívili její rodiče, našli ji tonoucí v přepychu. Tázali se tedy, co dělá a dozvěděli se, že zástupkyni.
- A koho vlastně zastupuješ? ptala se starostlivá maminka.
- Všechny ty nešťastné ženy, které bolí hlava..., odvětila dcerka.

Cérečka, cerka – onomatopoicky se mi k tomu připletlo zaměstnání, pro které jsem tenhle text začal psát: influencerka. Když jsem to slovo uviděl poprvé, měl jsem dojem, že jde o nemanželskou dceru chřipky (influenza se spustila s nějakým šohajem). Pak jsem zjistil, že to je někdo, kdo se podílí na enhancování participace na nejrůznějších jsoucnech, která jsou buď in, nebo kůl.

Bůh zaplať za takové lidi, bez nich bychom se v dnešním složitém světě neornamentovali.