Ten však většině kontrolorů zalykajících se svou důležitostí chybí. Práci na místě, které napadnou, většinou vůbec neznají, zato mají diplomy a tituly a moc, kterou se opájejí. Jsou důležití jak pětimetrový výkal, který zanechal dinosaurus na dálnici. Že se rudé squaw chvěly před babičkou Mary? Že se před přednostou stanice chvěl semafor? To je toho. Před nimi se chvějí vrchní sestry, primáři i ředitelé (náměstci je hýčkají pro případ, že by ředitel padl, hbitě by s jejich požehnáním zaskočili za jeho stůl).

Auditoři mužského pohlaví mívají malý penis a velký mindrák, auditorky bývají krásné, barevně vymalované a vybavené inteligentsí pohybující se mezi neckami a pučtokem. Jsou však též živoucím důkazem toho, že blbost je infekční, protože odpovědní a vedoucí pracovníci se většinou nepostaví proti evidentně nesmyslným a idiotským požadavkům, a nařídí, aby se na jejich pracovišti zavedlo to, co vymyslely zhovadilé mozky skrývající se nejednou zcela lživě za neexistující nařízení EU. Nevím, která hlava přišla na to, že nosit v blázinci, pardon, v psychiatrické nemocnici, na ruce snubní prsten, je natolik rizikové a nebezpečné, že přistižené osoby budou tvrdě potrestány, nemluvě o tom, že následně personál bude klasickým římským způsobem decimován, takže bude sloužit nepřetržitě (=furt) šestatřicet hodin, čímž poruší další závažný předpis. Možná, že je to příprava na to, že součástí psychiatrické reformy bude provádění neurochirurgických zákroků na těchto místech, ale i tak je to poněkud předčasné a zatím se k tomu nevyjádřili ještě ani památkáři.

Pak se všichni diví, že personál utíká do Němec, raději do Bavor než do marek východních, kde pověstná německá byrokracie je proti českému blbnutí jen slabounký čajíček. Že se infekce šíří i mimo areály, kde auditoři momentálně škodí, jsem zjistil včera. Profesor Beneš nás na etické konferenci věnované nedostatkům „informovaného souhlasu“ (kdo ten souhlas informoval? a o čem?) upozornil na vynikající text Jindřicha Tošnera (vyšel v časopise Gynekologie 2. 5. 2008) parodující různá debilézní nařízení. Našel jsem ho a rozeslal několika lidem, z nichž někteří usoudili, že je to platná vyhláška. Upřímně řečeno, moc se jim nedivím, protože to co dnes platí, se často mírou absurdní idiocie od uvedeného neliší.

Cituji: "Každý nemocniční kbelík musí být označen názvem kbelík, je zakázáno používat zkratky v jeho označení. Kbelík nesmí být nazýván okov, protože těch jsme se již zbavili. Zkratka „KBL“ by mohla uvést nové pracovníky v omyl, že jde o kabel. Červený kbelík musí být označen jménem červený, modrý jménem modrý, nesmí tomu být naopak.

Kbelík se nesmí nikdy postavit na zem. Pracovník ho musí stále držet v ruce nebo ho uložit do sterilizovatelné skříně, ve které je nutné umístit ve výši 80 cm teploměr, který zaznamenává konstantní teplotu. Kbelík smí používat jen pracovník s odpovídajícím vzděláním pro kbelík. Nejraději lékař se specializační atestací. Pokud slouží pohotovostní službu lékař bez atestace a v noci kbelík použije, musí neprodleně požádat primáře o souhlas s jeho použitím. Sestra smí použít kbelík jen v přítomnosti lékaře.

Každý kbelík musí mít vystaven deník o využití přístroje. Denně v něm musí být veden záznam, kdo ho používal a kolikrát byl umýván. Nesmí se použít černá propiska. Jednou za rok musí projít testem propustnosti a hořlavosti. Nemocniční hygienik je povinen provádět dvakrát týdně stěry na kultivační vyšetření z kbelíku a z nosu pracujících s kbelíkem. Použití kbelíku musí být potvrzeno razítkem uživatele v protokolu a na kbelíku z vnitřní strany. V místnosti označené viditelně nápisem kbelíkárna musí být vyvěšen přesný postup, jak se kbelík myje a příslušní pracovníci musí být pravidelně l x za měsíc proškoleni.

Z kbelíku se nesmí jíst, nesmí v něm být přenášeny fekálie ani pivo. Každý nosič kbelíků musí podepsat informovaný souhlas, kde budou popsány i jiné alternativní nádoby. Nosič musí být upozorněn, že držadlo kbelíku se může utrhnout. Musí uvést, zda souhlasí, aby o této komplikaci byli informování příbuzní. Informovaný souhlas musí být ve všech jazycích známých pracovníkům akreditační firmy. Jde hlavně o bahamskou angličtinu a kreolštinu. K disposici musí být znalec posunkové řeči.

Účelem akreditace kbelíku je především blaho pacienta. Vedlejším účelem jsou zisky firmy, která obdrží 100.000 Kč za každý akreditovaný kbelík a nikdy nekončící reakreditace. Jde nejčastěji o firmy mezinárodní. Proto musíme být všichni vděční. Na domácí scéně lze takto úspěšně bojovat proti nezaměstnanosti ve zdravotnictví vytvářením komisí pro akreditace a zřízením nových pracovních příležitostí pro řidiče komisařů, dopravce papíru, účetní, salátové pracovnice a jiné pracovnice.
Kbelík bude akreditován i v případě, že v nemocnici neteče voda a chybí nosiči kbelíků. Kbelík musí být akreditován pro blaho pacientů i v případě, že v nemocnici žádní pacienti nejsou, protože byli propouštěni všichni zdravotníci, kteří veřejně nevyjádřili akreditaci podporu a nepodpořili kbelíky hodnotnými závazky."
P.S. Akreditace nemocnic je věc chvályhodná a potřebná. Jen musíme být obezřetní, aby v hlavách propůjčených inženýrů a zapálených bakalářek nenabyla nevídané dokonalosti.

Oč lidštější jsou pravidla, která nám ve své první knížce nabídl Robert Fulghum.
• O všechno se rozděl
• Hraj fér
• Nikoho nebij
• Vracej věci tam, kde jsi je našel
• Uklízej po sobě
• Neber si nic, co ti nepatří
• Když někomu ublížíš, řekni promiň
• Před jídlem si umyj ruce
• Splachuj
• Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře
• Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj
• Každý den odpoledne si zdřímni
• Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni se někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě

Hezký a klidný Advent!