Masaryk uvažoval o Benešovi jako o svém nástupci již v roce 1927, to však byl kandidát zcela mimo hru, protože byl jednak příliš mladý a potom půl roku „nervově zhroucený“ a léčil se u Středozemního moře (další zhroucení následovala v roce 1938 po Mnichovu, 1945 před odletem z Londýna a nakonec už kontinuálně jen s občasnými remisemi). Obdobnou úvahu o Benešově kandidatuře vznesl Masaryk před svou volbou v roce 1934, ale nechal se přesvědčit argumenty o potřebě stability státu.

Po jeho abdikaci v roce 1935 nebyla volba Edvarda Beneše prezidentem vůbec snadná a jednoznačná. Postavili se proti němu jak agrárníci, tak Kramář a jeho lidé. Uražený Beneš navenek odmítal podporu henleinovců a komunistů, zatímco hradní zmocněnci včetně tajemníka Šámala, který osobně navštívil Slánského, intenzivně smlouvali s oběma stranami. Hrad amnestoval komunistické činitele a Šverma odjel s výsledky jednání vítězně do Moskvy. S henleinovci pak neváhal jednat ani Beneš sám a ti při volbě prokázali svou loajalitu desítkami bílých lístků v urně. Obchod se vydařil.

Beneš to však agrárníkům nezapomněl. Na jednáních v Moskvě o poválečném uspořádání trval na jejich zákazu, nikoliv pro jejich aktivitu za války, která se žádnou kolaborací ani jinými horlivostmi nevyznamenala, ale z čisté pomstychtivosti, čímž zatloukl další hřebík do rakve demokracie, když přesunul hlasy venkova převážně komunistům, kteří stihli připravit ekonomicky nesmyslnou, ale (na čtyři roky) politicky velmi účinnou pozemkovou reformu. Gottwaldovo prohlášení z června 1948, že u nás žádné kolchozy a sovchozy budovat nebudou, nevydrželo ani rok a vesnice splakaly nad výdělkem.

Beneš neměl žádný ospravedlnitelný politický motiv, byl hnán touhou po pomstě, po zničení těch, kteří mu stáli v cestě. Ještě trapnější bylo jeho chování ve vztahu k doktoru Emilu Háchovi, jehož dodnes národ neočistil a nezhodnotil jeho navýsost obětavou, čestnou a tragickou roli v tragické době. Mnichovské trauma, na jehož přípravě se Beneš svou politikou aktivně a systematicky podílel, s ním musel odskákat kdekdo a nakonec v důsledku přilnutí ke Stalinovi a velikášského plánu o vytvoření mostu mezi Východem a Západem celý národ. Zvěrstva divokého odsunu, který proběhl ještě před Postupimskými dohodami, nazval spolu se všemi vlastenci eufemisticky „nepatřičností“ a dodatečně amnestoval všechny gaunery, kteří mu to posléze oplatili, jak si takový čin odměnit zasluhuje.

Sentimentální historici píší, že v únoru 1948 zůstal sám – ale jaképak zůstal? Postupoval vždycky sám. Když mu Fairabend v Londýně tlumočil britské stanovisko, že by neměl tak horlivě spolupracovat se Stalinem, odpálil ho slovy: Já jsem váš prezident! Vy jste jen můj ministr, tak mi do toho nemluvte. (Doma rozhodovala o všem paní Hana a když řekla, Edáčku, bude to takhle, bylo to tak.) Jeho spolupracovník JUDr. Lev Sychrava o něm na Masarykovu žádost podal toto svědectví: Život mu byl bojem. Zařizuje se plánovitě na boje a nepřátelství. Počítá s ním a počítá s ambicemi i jiných. Buď, aby ji využil rozdělením malých satisfakcí, nebo aby ji učinil neškodnou, zlomil. Výsledky této metody jsou horší u Beneše než u Štefánika, protože se častěji mýlí. Jednak v úmyslech a pohnutkách lidí, jednak v jejich schopnostech. Nebezpečné zejména je, že tam, kde předpokládá ambici, úmysl boje, konkurenci nebo závist, zahajuje zpravidla tzv. „preventivní útok“ ... Jdem dalek soudu, vidím v tom však Benešův omyl, zakořeněnou vnitřní ideu o životním boji, nedostatek citlivosti a psychologického postřehu. Já z toho uzavírám, že Beneš nemá smysl pro solidaritu, to není jeho životní filozofie, nevěří jí a trpí tím sám.

Tak jako nebylo lepšího a zdatnějšího vyjednavače v Paříži 1919, který prokličkoval při obhajobě nově vznikajícího státního celku s neexistencí československého národa a vylhal se pohodlně větou: S Němci to umím, když se provalilo, že jich žije na našem území něco kolem tří milionů, nebylo slabšího protihráče Stalinovým imperiálním choutkám v průběhu druhé světové války a po ní. Morálně a mentálně insuficientní nemocný prezident zakončil svou slibně rozjetou kariéru zbabraně a trapně. Profesor MUDr. Vojtěchovský k jeho zdravotnímu stavu konstatoval: I po pěti cévních mozkových příhodách, provázených interiktální afektivní poruchou - trpěl i její organickou formou – objevovaly se u něj jak stavy deprese, tak elevace, odmítl abdikovat.

Poslední rok vlády prezidenta Beneše zachycuje profesor Vojtěchovský takto: Další mozková příhoda se objevila počátkem července 1947, nejspíše podmíněná slunečním úpalem. Již v této době konstatoval dr. Klinger, že vůle a odolnost EB je značně oslabena. Tato poslední mozková příhoda koincidovala časově s odmítnutím Marshallova plánu Stalinem v Moskvě. Z další mozkové příhody v červenci 1947 se již EB nikdy nezotavil. Lékařské konsilium (dr. Maixner a prof. Jonáš) se tehdy usneslo, že EB není již dále schopen vykonávat svou funkci prezidenta. Ale ten abdikaci jednoznačně (na nátlak manželky?) odmítl se zdůvodněním, že „není nikdo, kdo by ho mohl v této funkci nahradit". Progrese ischemických změn v mozku vyústila v září 1947 v levostrannou hemiparézu, provázenou centrální obrnou lícního nervu a opakujícími se návaly horka do hlavy se zrudnutím tváře. Reakce tajemníka Smutného: „Musíme být připraveni na všechno." Ošetřující lékař dr. Klinger tehdy poznamenal: „Prezident v posledních 4 letech zestárl o 20 let, zhubl o 6 kg, hůře se pohybuje a vyjadřuje. Je to starý, sešlý člověk." V tu dobu byl povolán jako další konsiliář internista prof. Hynek, který stanovil, že zprávy nejsou povzbudivé. Stejně i manželka Hana hodnotila stav pesimisticky. Avšak EB již v této době věděl, že ani zdravotní stav jeho politického oponenta K. Gottwalda není dobrý (má lues a trpí alkoholismem) a že ten by mohl zemřít dříve než on sám. Prof. Hynek navrhoval, aby prezident pobýval a odpočíval až do konce roku mimo Prahu a neúčastnil se politického života. EB stále ztrácel na váze, špatně se vyjadřoval, byl často rozrušený a trpěl nespavostí. Po přechodném zlepšení na počátku roku 1948 došlo k další krizi koncem ledna. Proto byl povolán další konsiliář - neurolog prof. Henner. Ten s prof. Hynkem uzavírá, že fatické funkce se dále horší, EB nenachází slova, občas reaguje spastickým smíchem, v písmu se objevují agramatismy, nerozpoznává číslice. Levostranná hemiparéza, zvláště ruky, je výrazná (odpovídá ložiskovým změnám v pravé hemisféře). Intelektuální funkce nebyly údajně narušeny. V polovině února 1948 se u EB objevily další známky postižení mozku, tentokrát postihly centra regulující rovnováhu.

V tomto stavu řešil Edvard Beneš únorovou krizi ke štěstí celého národa. Není nad to, když je v čele státu člověk, který se umí rozhodovat, jako například Donald Trump, jak nás poučila Eliška Hašková Coolidge. Zvláště pak, když umí číst v duši národa! Pak opravdu můžeme mít, co jsme chtěli...