Šedesátá léta byla neuvěřitelně bohatá na události, které s odstupem půlstoletí lze považovat za historické, počínaje kubánskou krizí, přes Beatles, děti květin a Pražské jaro, expanzi do vesmíru, až po Heideggerův traktát (jasnozřivě hodnotící nezvládnutou moc technologií) známý pod názvem: Už jenom nějaký bůh to může zachránit.

Pro psychiatrii to byla doba velkých objevů a otevírajících se šancí a také zpočátku v USA přitvrzující války mezi psychiatry a psychology, kteří prohlašovali, že by měli mít právo předpisovat nové léky, protože psycholog lépe rozumí duši zdravé i nemocné a lépe ví, jaké léky na které příznaky sednou. Psychiatři své výsadní postavení uhájili až na jednu výjimku, a tou byl diethylamid kyseliny lysergové – LSD – přípravek, který nabyl zavzat mezi přípravky posvěcené. U nás jsme byli opatrnější a jako Lysegamid se včlenil mezi léčiva, v USA ale ne.

Sirotkem dlouho nezůstal, protože se ho zmocnil Timothy Leary a začal s ním provozovat kejkle, pro něž ho nakonec vyhnali z Harvardovy univerzity, což mu u nás tehdy vyneslo titul falešný prorok LSD. Jak LSD léčí nechme nyní stranou, sám o sobě jistě ne a jeho použití jako pomůcky při psychoterapii nepřináší zdaleka takové výsledky, jaké byly očekávány. Vzpoury psychologů podnítily antipsychiatrické hnutí, které prohlašovalo duševní nemoc za mýtus a psychiatrii za nástroj moci, který má za úkol regulovat odchylnost názorů, nikoliv pomáhat nemocným, kteří ve skutečnosti nemocnými nejsou. Také v jistém směru tvrzení postfaktické, řečeno dnešním slovníkem.

Ke zmatkům v USA přispěl náhlý statistický nárůst pacientů trpících schizofrenií, z 1 % na 3 %, což byl pochopitelně nesmysl způsobený nesprávným diagnostickým postupem. Této skutečnosti využil antipsychiatricky smýšlející psycholog David Rosenhan, který prohlašoval, že psychiatři jsou břídilové, kteří nepoznají nemocného od zdravého. A uskutečnil mazaný plán: do osmi psychiatrických zařízení poslal osm svých psychicky zdravých spolupracovníků, kteří uvedli jen jeden nesprávný údaj, a to, že včera měli „záslech“, hlas, který říkal něco zlověstného a že nevědí, zda to byla skutečnost, nebo zda se jim to jenom zazdálo. Jeho dobrovolníci strávili v blázincích od sedmi dnů do sedmi týdnů, byli tam „léčeni“ a odešli s diagnózou: sedmkrát schizofrenie a jednou maniodepresivita.

Rosenhan výsledky své studie otiskl v roce 1973 v prestižním žurnálu Science pod názvem Zdraví lidé na nezdravých místech (On being sane in insane places), čímž psychiatry značně našňupnul. Je to čtení dodnes zajímavé, zejména pokud jde o komunikaci, resp. vyhýbání se jí. Po pár slovních přestřelkách slíbil, že v dalších třech měsících pošle další falešné pacienty. Neposlal nikoho a v blázincích bylo vytipováno několik desítek podezřelých. Studie byla velmi užitečná, protože vedla ke zpřesnění diagnostiky. Přelet nad kukaččím hnízdem NENÍ výpovědí o stavu blázinců obecně. ale příběhem o moci, manipulaci a zlu zasazeným do tohoto prostředí (to jen na okraj – může se totiž odehrávat kdekoliv, ale tam, kde jsou postiženi nemocní v situaci dvojí bezmoci, nabývá na dramatické účinnosti).

Trochu analogická situace se teď odehrává v souvislosti s infiltrací v údajně pomáhajícím zařízení AKTIP, nezdravotnickém, ale deklarujícím léčení podivuhodnými způsoby, které jsou vydávány za psychosomatické. Pacientka – dle dokumentace – zde uvedla na rozdíl od Rosenhanových přátel čistou pravdu a navíc vše doložila čerstvými výsledky vyšetření. Během serie návštěv zažila za slušné peníze kvalitní panoptikální scény a neuvěřitelná prohlášení, která, jak se zdá, zlidovějí jako trefné „hlášky“. Přestože zde pravda vyšla najevo, obrana majitelky uvádí, že materiál je zmanipulovaný. Nevím, zda ČT také zmanipulovala nestudium a nedoktorát údajné terapeutky, jejíž manžel dokázal snad víc než baron Prášil. Přesto mi chodí zprávy o tom, že zmiňované nehoráznosti jsou pro jejich pisatelky reálnou skutečností, s níž snad pracují i nadále.

Jestli aktérky podobných podniků vycházejí z premisy, že náš pan prezident taky lže, jak když tiskne a že mu to prochází, proč by tedy nemohly dělat totéž se stejným dopadem, jsme v době postfaktické až po krk a pojďme vyměnit prezidentskou standartu za něco moderního. „Pravda tedy nevítězí, pravda zůstává, když bylo všechno ostatní prošustrováno“, říká Ludvík Vaculík v textu 2000 slov. Ekonomicky se máme jak prasata v žitě, k čemu tedy pravda? Než tyhle zásoby prošustrujem, dnešní lháře už dávno hlava bolet nebude.

„Pravda zvítězí, až se naučí, co umí lež. Pravdu je asi potřeba šířit agresivněji a úspěšněji, než se šíří lži. Jiná varianta z tohoto hlediska není.“ To jsou slova profesora Jana Zrzavého v rozhovoru pro Vesmír, otištěná o pouhých padesát let později. Jde o to, kdo ji chce poznat a kdo ne. Novičok už prý dnes nikoho nezajímá. Odhalení viditelné skutečnosti, že král je nahý, vyžaduje někoho, kdo tuhle pravdu vysloví, navíc tak, že ho bude slyšet. Jinak budou všichni chodit okolo a dělat, že nic nevědí, nevidí a nemají v úmyslu řešit. Například skutečnost, že Miloš Zeman škodí této zemi svými nepravdivými prohlášeními a dalšími aktivitami víc, než deset zařízení typu AKTIP.