Neměli bychom zapomenout, že 18. prosince 1878 se narodil v Gori v Gruzii maličký Josef Vissarionovič Džugašvili, který podle maminky měl sloužit Bohu, a proto byl poslán ve svých adolescentních letech do kněžského semináře. Někdy se věci zvrtnou, Pepa Boha sice hledal, ale místo něj potkal knížete Zla. Jak říkají fámy, měl na noze vratiprst a svou poslední ženu utloukl (protože nechtěla jíst houby), ale to není to nejpodstatnější, proč je dobré naň dneska vzpomenout.

Zajímavé jistě je, že ti dva nedorostlí prckové, jeden v Německu a druhý v Rusku (navíc stigmatizovaný neštovicemi), svou nekrofilně pojatou pubertální hrou Kdo dál a kdo vejš, vyhubili dost lidí na to, aby dnes nebylo na světě osm miliard, ale jen sedm, ale ani to není ten hlavní důvod, proč na něj chci dnes myslet. To podstatné se týká nás a dneška.

Psychosociální vědy o člověku ochotně zapomínají na to, že jsme živočichové, že jsme zvířata, která sice umějí vyrábět alkohol, chodit do tanečních, lítat do vesmíru, mít globální ekonomiku a vymýšlet atomové zbraně, ale že máme stále geny, kterými se honosili naši předci v africké savaně před více než 100 000 roky, a že těch dvacet tisíc let, co s námi žijou psi, nás ještě nestačilo změnit k lepšímu.

Když se Koba ve svých necelých dvaceti rozhodl obstarat si peníze tím nejmoudřejším způsobem (práce to nebyla), bylo výsledkem padesát mrtvých většinou kolemjdoucích, kteří ani nevěděli, že jde o několik drobných, které měly dorazit do banky v Tbilisi. Ten velkolepý masakr ho učinil slavným. A pak už to šlo jen nahoru. Je potřeba napřed udělat velký kus a pak stoupat. Kdo se chce dostat na vrchol, ať tam napřed pošle své posly.

Co to říká dnešku? Dvě třetiny našich spoluobčanů jsou BIOLOGICKY nastaveny tak, že neunesou svobodu, potřebují vůdce (s malým v – ale oč úžasnější je ten s velkým) víc než prase drbání. Jest nám s pocitem mírné úlevy žasnout nad tím, jak v tomto kontextu relativně málo našich moudrých spoluobčanů zde v posledních volbách do parlamentu i na další místa zvolilo ničemy, zloděje, loupežníky a podvodníky, vzpomeneme-li na výsledky voleb v Německu 1933 a na pláč v SSSR v roce 1953. (Také u nás tehdy soudruzi plakali, nejen soudružky... Akorát žižkovské ženy se svým z písmenek složeným bojovým heslem VŠE PRO MÍR DÁME ztratily tehdy někde dlouhé Í.)

Úžasné pro mě je, jak Stalinovi vlezli do chřtánu i lidé, kteří rozhodně nebyli blbí, velká část evropské kulturní fronty, prezident Beneš, který posléze volil pro vstup i další otvor, ale také Gottwald, který přece viděl, co se v Moskvě za války dělo (např. kolem nepohodlného Žida Slánského) a ten dokonce chtěl, abychom se stali 17. sovětskou republikou (má to KSČM stále v plánu? jestli ne, soudruh prezident jistě ano).

Skočme do roku 1968. Kde byla jakákoliv představa vlastní páteře, když československým komunistům povolil Reichsprotektor – pardon – Gubernátor: Это ваше дело a to soudruzi pochopili tak, že se mohou mezi sebou porvat o koryta a nepochopili, že lidi „dole“ to tehdy pochopili jinak? Jak to ale chápat jinak, než dědictví velkého Stalina, když milovaný Saša po návratu z Moskvy plakal? Že se Stalinův nástupce s těmi 15 miliony mazat nebude, že 10 milionům z nich se za dva tejdny po svobodě ani nezasteskne a další čtyři a půl skloní hřbety záhy a čtvrt milionu emigruje...

Skočme ale hodně zpátky: 1278. Na den svatého Rúfa na poli Moravském, krev česká tekla proudem, až zrůžověla zem... Tu píseň jsem pochytil o „ženskejch, které chodily na prádlo“ k naší babičce. Na dvoře stály dvoje velké necky a u nich minimálně čtyři dámy u valchy a pěly – ty dámy – ze všech sil a z plných plic: Tam české pluky stály, Otakar vedl voj. ó zlatý český králi, toť poslední tvůj boj...

On to ten velkolepý psychopat ale hnojil už od roku 1273, kdy (ač s tím počítal) nebyl kurfiřty zvolen německým králem a místo něj tam dosedl (v očekávání poddajný, ve skutečnosti však nezvladatelný) Rudolf Habsburský. Tuhle situaci Přemysl podcenil. Stalin ne, a do poslední chvíle svou moc držel i za cenu, že pobil všechny své lékaře a při umírání s ním byl jen koňský ranhojič. Tomu věřil. A to neměl... Ten mu nabídl jen malou pomoc.
¨
To jsou konce!

Následné počištění po Stalinově pohřbu smetlo Beriju a Chruščev s Bulganinem nějakou dobu brázdili Evropou ve dvojici. Rok 1956 znamenal pro socialistický tábor částečné nadechnutí, maďarské události zatly tipec všem nadějím na dlouhá léta. Diktátoři vládli furt.

Fascinace diktátorem je velký fenomén. Podívejte na něj, pani, von může říkat v rádyju sprosťárny! Von nemusí poslouchat ani soudce! Ani maminku!! Von se může vykašlat na celou Evropskou unii, tady jsme doma, tady platěj naše zákony. Von zatočí s imigrantama! A se židama (pozor, tam zase je pan president, tak opatrně). Ale, že ty dva sou dobrý, co?

Skoro jak soudruh Stalin. Velký Stalin! Nemohu věřiti, že lidstvo zahyne / dokud ho vedete Vy, velký Staline...

To napsal Biebl, než skočil z okna. Ani tvůrce pomníku nedopadl dobře. Skončil s hlavou v plynové troubě. Pomníku pak bylo třeba uříznout hlavu, teprve potom mohl vylétnout do luftu. A to jsme tam se školou strávili stovky brigádnických hodin...

Když vzpomenu na všechny, kdo se Stalinovi klaněli, na výstavu darů U Hybernů (neplést si s dary pro soudruha Zemana), nemohu minout Apollinaira: Přijď noci hodino a zazni úderem. Dny odcházejí, já tu jsem! A nepřestávám se ptát: je dosazení do funkce státního úředníka oficiálním přidělením neodpovědosti a diktátorských zvyků a jsou vůbec diktátoři, kteří si myslí, že si mohou dělat, co chtějí, nezbytní? Copak si – sakra! – neumíme vládnout sami? A poslat je na patřičná místa?