Navštívila mě jedna moje bývalá pacientka, několik let už bez obtíží, aby se na mě podívala. To mě potěšilo. Jak jsem tušil, čertovo kopýtko se nakonec ukázalo.

Nebyla to obvyklá žádost o přijetí někoho do ambulance a se zájmem jsem dost dlouho čekal, co se objeví. Pak to přišlo: byl jsem povýšen na ochránce lidských potřeb. Základních. Fyziologických. Neokecatelných.

- Vy píšete ty sloupky, tak byste to tam mohl napsat,“ pravila paní Maruška po jistých rozpacích a když nevěděla, jak by to řekla oklikou, vypálila to rovnou.

- Víte, na I. P. Pavlova jsou už dva měsíce zavřené toalety. A je tam napsáno, že další jsou na příští stanici. A co má dělat člověk, když zrovna na metro nemá drobné. Co byste dělal vy?

- Je tam kolem plno hospod, tak bych si někde tu potřebu vyprosil...

- Nojo, kontrovala znalecky, ale co když je to polepšený alkoholík, který by do restaurace neměl chodit?
Zatvářil jsem se jak Čenda Jirsák, když si vysloužil napomenutí: Neškleb se, Krakonoši.

- Nebo nezletilý mladý člověk, nedala se. Poslal jsem nezletilce na WC do nedaleké lékařské knihovny, ale zase jsem neuspěl.

- Měl byste to napsat, ať je votevřou. Vždyť jim utíkají peníze.

Její rozhodnost mě přesvědčila a volám: Otevřete ty hajzlíky, utíkají vám peníze. A taky bude kam hodit Pullmannovo dílo o normalizaci a autora za ním. Ať už to napsal z vlastní hlavy, nebo za cizí peníze, autor takového elaborátu, který nedosahuje ani kvalit lidského výkalu, nemá co sedět na děkanátu FF UK. Petr Placák (Kolaborace jako konstitutivní prvek národní existence. Babylon, 2018;XXVII:4-6) i Vladimír Just (Neonormalizace II., Názory/Aktuálně, blogy, 07. 03. 2019 | 10:33) jsou zbytečně slušní ve svých hodnoceních. Jestli nás musela upozornit BIS, že učíme podivný dějepis, možná by jí stálo za to podívat se na děkanovy příjmy.