Před dávnými a dávnými roky se mi dostala do ruky brožurka s chytlavým názvem: TOP TEN. Byly v ní údaje – dost objektivní – o špičkách v tom kterém odvětví. Československo (tehdejší) se tam ocitlo třikrát: v atletice se Zátopkem, v nejhorších aeroliniích s ČSA a ve výrobě zbraní hned za Belgií. Také mi bylo dopřáno přečíst si hezkou knížku z podsvětí ve velkoměstě USA: Prezident Krokadýlů, kde ten puberťák vidí své sebepotvrzení v tom, že „bude mít konečně stříkačku“.

Není mi dost jasné, proč v právním státě s fungujícími službami a bezpečnostními opatřeními, by měl chodit občan s možností během zlomku sekundy zabít někoho druhého. Je sice pravda, že občas se zatoulá divoké prase do města (někdy až do parlamentu a vejš!), ale od toho tu máme lidi, kteří mají v popisu práce je zlikvidovat.

V rozpoutané atmosféře strachu před „někým“, blíže nespecifikovaným, jistě nahrává myšlence, že bych měl mít v ruce zbraň – spoléhám ale stále na to, že stát má dost prostředků a sil mě ochránit, že nemusím, jak Limonádový Joe prosazovat ve svém městě právo tím, že v každé ruce třímám pistoli (ČZ a nějaké numero pro psychopata Trumpa).

Pokud nám pan Robejšek ve svém vlezlém sebeprezentování podsouvá úspěch italských pistolníků, zpochybňuje současný bezpečnostní stav naší země. Pokud mají zastánci volného nákupu a nošení zbraní odpor proti psychologickému vyšetření svědčí to jen a jen o jejich nejistotě, že by obstáli.

Řidiči musí najet alespoň několik hodin jízdy s instruktorem, naučit se pravidla a pak z toho složit zkoušku. Ožralí střelci nemusí nic, neb mají přece svý LICKÝ PRÁVO NA STŘÍKAČKU. A my ostatní, máme právo držet hubu? Ne!!!!!!!!!!!!!!