Není tajemstvím, že si myslím, že arciťbiskup Duka je největším škůdcem církve a že teď, když se ukázalo, že několik let tutlal sexuální zneužívání ve svém ovčinci, by se už měl chytit za nos a odstoupit konečně raději rychle sám.

Protože významně přispěl k tomu, že sexuální zneužívání se zacílilo na církev, ačkoliv zde těžiště těchto problémů bezesporu neleží, stejně jako před časem mezi skautskými vedoucími. Největší rizika jsou doma a mezi nejbližšími. Za svou poměrně krátkou, ani ne šedesátiletou praxi, jsem se setkal s desítkami zneužitých osob, všechny byly napadeny doma, ve svém prostředí. Ani jedna farářem. Takže větší nebezpečí než v kostele, hrozí v prostředí zdánlivého bezpečí.

A tak se ptám, proč je nutné vytvářet atmosféru nedůvěry vůči církvi – v poslední době častému terči sociální agrese? A pojďme jim zdanit, to co jsme jim ukradli a teď jim to zničené vracíme!

Církevní instituce jsou totiž – kromě medicíny – těmi posledními instancemi, kam se mohou lidi obracet se svými špatnými pocity a řešit je tam. Církev sice mluví o vině, pokání, usmíření a odpuštění, nicméně mluví jazykem stále srozumitelným, ač nepohodlně; hřích nazývá hříchem, nikoliv nemocí, za kterou hříšník=non-pacient už není odpovědný. Je! To je bída... Ale to je návrat do dobrých časů, kdy – jak říká anglické přísloví – spade is spade.

Církev by měla poskytnout pomoc napadeným, stejně jako medicína. Stát se na to pomalu vykašlal, jak píše trefně kolegyně Richterová na svém čerstvém blogu. Proč na to kašle, proč zrušil Dienstbiera, je jeho věc, zdá se, že „řídit stát jako firmu“ v sobě nese heslo STÁT JSEM JÁ a do toho mi kecat nebudete.

Myslím že bychom měli! Tohle je ukázkový případ, kdy STÁT nechce řešit věci, které jsou náročné, ač velice palčivé.