Jde o to, kam směřujeme. Ze svých zkušeností jsem si znalosti o sobě a o lidech srovnal asi takhle: Věříme, že svět je takový, jaký nám ho předkládá náš mozek, což je nástroj sice úžasný, rozhodně ale ne dokonalý.Všichni jsme drobátko nekonzistentní. Každý z nás něco jiného myslí, něco jiného říká, něco jiného dělá, něco jiného chce a něco jiného doopravdy potřebuje. Dokud se nám to moc nerozbíhá, jsme takzvaně zdraví a v pohodě. Přibližně totéž platí o zdraví a pohodě společnosti.

To, že dneska máme ekonomickou situaci, jakou v této středoevropské kotlině dosud nikdo nezažil, přijde mnohým nerozumně samozřejmé a jejich pomýlení proroci žádají trvalý růst prosperity. Bohužel není vyžadován osobnostní ani duchovní růst. Rozumem epochy se stalo uctívání konzumu. To není moc dobré.

Věci, které nevidíme jsou často důležitější než ty, které vidíme. Slavná londýnská mlha 19. století byl smog, kterým nepronikly ultrafialové paprsky, což mělo za následek nedostatečnou tvorbu vitaminu D s výsledkem křivice, které se také říkalo anglická nemoc. Mám pocit, že tato společnost trpí jakousi morální křivicí, že je nutné, aby místo zamlžování skutečností a následování špatných vzorů se objevilo více vůle ke smyslu a směřování ke svobodě a pravdě.

Mojžíš dobře věděl, proč cestou z egyptského otroctví tahal Izraelity čtyřicet let po poušti (a nebylo to proto, že se s nimi styděl přijít do města). Potřeboval z nich setřást všechny stopy otrocké morálky. My na to máme ještě deset let. Jak aktuálně vzkazuje Svatopluk Čech: Ze všech kleteb otročiny / jíž nás stihl Bůh / nejtrapnější, nejhroznější / otrocký je duch. Absolutní demokracie neexistuje, jak správně napsala moje vnučka a dostala za to sardel, leč měli bychom své směrování k její ideální podobě zacílit.

Že v první republice, která měla svůj nepochybný étos, pouze dvacet let budování demokracie nestačilo, velmi přesvědčivě ukázala republika druhá. Po krátkém nadechnutí po válce přišla dlouhá desetiletí ruského poddanství a je potřeba si uvědomit, že společenské vědomí a zejména podvědomí se mění zvolna. Demokracii je třeba stále hájit. Některé věci jsou setrvačné, už proto, že podstata člověka je tatáž, jako byla před staletími. Krysaři Moskvy to vědí.

Žijeme v době, kterou Zygmunt Bauman nazval tekutou a ten obraz odkazuje na její neustále měnící se tvar, na to, že kde byla včera záplava, je dnes bahno a zítra tam bude poušť. Ale dobro a zlo, pravda a lež jsou polární dvojice, které by měly být rozpoznávány v každé době a jejich jasné odlišení umožňuje přiklonit se na správnou stranu. Také je třeba je pojmenovat a to správné prosazovat v každodenním životě, a nejen tehdy, když se nás sejde víc. To chce víc občanské statečnosti, protože odporovat většinovému názoru je náročné a víc apoštolů pravdy. Že jich tu moc není ukázala nedávná doba plná strašení a nabídky diktátorské ochrany s následným politickým ziskem demagogů.

Demokracie není panováním, nýbrž prací k zabezpečení spravedlnosti. A spravedlnost je matematika humanity

To řekl ve svém prvním projevu k svobodnému národu jeho první prezident. Na jeho slova můžeme s pocitem frustrace jen vzpomínat, protože surrealistické panování, které předvádí současné vládnoucí bratrstvo nemá s Masarykovou myšlenkou nic společného.

Moc je úžasná droga, je okouzlující pro všechny, pro ty kdo ji drží, i pro podmaněné. Jako jiné klamavé reklamy nabízí ochranu a bezpečí a magicky přitahuje ty dvě třetiny našich poslušných spoluobčanů, kteří neunesou svobodu. Mám někdy pocit, že mnoho Čechů vidí ve vedoucích představitelích přímo Bohem nadané, určené a požehnané monarchy a ti zase opevněni na Hradě a ve svých hnízdech se chovají patřičně zpupně a konají, jak se jim zachce.

Netoužím po moci, přál bych nám jen, aby ti, kteří se cítí být dnes mocní, dodržovali pravidla a nedělali z nás, kteří exekutivou nevládneme, napřed pitomce a posléze otroky svých choutek. To, že byli zvoleni, neznamená, že jsou vyvolení. Tím méně na věky. Nebo aby uslyšeli vzkaz (původně od Jiřího Sováka): vola ze mě můžete dělat, ale délku rohů si budu určovat sám.

Pravidlo demokracie říká, že pokud budou dva vlci a jehně hlasovat, co bude k večeři, má mít jehně revolver. Nemáme revolver, ani ho nechceme, můžeme se ale sejít ve větším počtu znovu. Mnozí z nás pamatují, že jsme to před třiceti roky dělali v listopadu a v prosinci, kdy bylo podstatně horší počasí.