kdybych tvrdil, že to je to nejstupidnější, co kdy z Českého rozhlasu zaznělo. Byly tu věci daleko horší, slabomyslnější, stačí jen vzpomenout posledních proslovů svatoštěpánských, ale tohle dosahuje také úrovně, kterou je třeba ohodnotit.

Letí, letí andělíček / otevře ti památníček // vloží ti tam kytičku / vzpomínka na tvoji ..ičku! To byla ještě naivita, omluvitelná nezralostí věku kolem deseti let. Co by však mohlo katapultovat autora nápadu ČRo Dvojka až na hudebního ředitele Carnegie Hall, je geniální myšlenka realizovaná za účelem mučení a sadistického týrání posluchačů kdysi kvalitního radia Praha 1, posléze z mindráku nedoceněného Brňáka přejmenovaného na Dvojku a nyní strmě ztrácející kvalitu.

„Je to úmysl a trochu náhoda / stát se prezidentem svého národa /stát se básníkem, jenž předhonil vás věecky/stát se skřivánkem, jenž ukrad jádro z pecky…“, napsal Nezval, když byl ještě básníkem. Tomu člověku, který to vymyslel a prosadil, se to povedlo, je stejně kvalitní jako náš prezident a navíc ukrad jádro: sebral několik desítek nejohranějších šlágrů, při jejichž prvních akordech už naskakuje většině lidí husí kůže, shromáždil je do jednoho vaku z kozinky a nazval emetivně (ano, emetivně) úděsným názvem: SRDCOVKY OD DVOJKY. K dovršení hnusu je s patřičným virblem nechává přehrávat dokola a dokola a dokola. Adams s pirátským kapitánem předčítajícím zajatcům uvázaným v křesle své verše se musí stydět.

Chybí mi tam ale zásadní srdcovka mého dětství: Šel Frantík kolem zahrádky. To byla také moc hezká písnička, aneb jak řekl dirigent orchestru v cirkuse Humberto Vaškovu tatíkovi: Ten písniček si pamatujou! A k ní sovětskou hymnu, kterou nám hrávali denně.